Jak jsme (ne)zmokli v Botswaně

Asi půl roku po tom, co jsme se vrátili z úžasného keňského fotosafari s CK African Way, nám zavolala Olga Šilhová, jestli s nimi nechceme zkusit příští rok Botswanu - Okawango. Neváhali jsme ani minutu. Jedem, jenom ještě zavoláme našim parťákům Yvoně a Bedřichovi, jestli by jeli také. Takže jsme se přihlásili prakticky rok dopředu bez toho, že bychom detailně zkoumali, jaké tam bude v tu dobu počasí, jak to obvykle děláme.

Až když jsme se závazně přihlásili, začal jsem brouzdat po internetu a zjistil jsem, že únor je společně s lednem nejdeštivější měsíc v Botswaně (80 – 100mm srážek za měsíc). Trochu mě polil pot, když jsem si vybavil dokumentární filmy z Afriky, kde z olověné oblohy padají dny a týdny bez přestání dešťové provazy. Navíc jsem zjistil, že budeme jezdit v otevřených džípech, brr. Aleně jsem o tom raději nic neříkal, jen jsem poznamenal, že bychom si možná měli koupit lepší pláštěnky.

Už při přeletu z Maunu do Kwary jsme viděli kde přesně prší

V optimističtějších chvilkách jsem se zase utěšoval, přece by nás tam Olga netahala, kdyby to bylo až tak kritické.

Občas mračna zahrozila z dálky

Realita naštěstí ukázala, že období dešťů (alespoň během naší návštěvy – začátek února 2009) je daleko laskavější než ukazují některé filmové dokumenty. Mraky, ze kterých jsme měli strach, dokázaly ve dne i v podvečer překrásně oživit jinak poměrně fádní rovinatou krajinu a od monochromatické šedi měly většinou hodně daleko. Deště byly lokální a jejich délka se měřila jen na hodiny.

Liják ze sucha jídelny už nevypadal tak nepřátelsky

Jednou (bylo to hned druhý den) nás ale tropický deštík přece jen dostihnul. Po prvním dnu jsme už uvykli na náhlé změny oblačnosti a mysleli si, že si deště snad vůbec neužijeme. Mraky, které den předtím „hrozily“ jen zdálky se toho dne bleskurychle objevily přímo nad našimi hlavami. Snad během 2 – 3 minut se spustil liják, který se skutečně podobal těm z dokumentárních filmů. Narychlo jsme si navlekli pláštěnky a batohy s fotoaparáty schovali pod ně. Přestože jsme měli na hlavě kapuci, museli jsme hlavu hodně sklonit, aby nám déšť nebičoval obličej. Náš řidič na tom byl hůř. Vzpomínám si, že jsme se ani pořádně nekoukali z auta. Jenom jsem registroval, že nás řidič stačil upozornil na poměrně vzácnou antilopu vranou, která stála otočena zadkem proti dešti a ani se nehýbala. Jen jsme zabručeli a krátce zdvihli hlavu. Bohužel na rozdělávání batohu a focení nebyla vhodná chvíle.

Po jízdě v dešti jsme sušili nejen boty

Myslím, že jsme takto v předklonu museli jet minimálně tři čtvrtě hodiny nebo hodinu, než jsme se dostali do kempu. Dojeli jsme jako druhá posádka. Poslední auto dojelo ještě asi hodinu po nás. Ti si skutečně deště užili. Voda se nám samozřejmě dostala i pod pláštěnku takže jsme byli promočení od hlavy až k patě. Foťákům se naštěstí nic nestalo a tak jsme si mohli deštík nafotit z bezpečí jídelny.

Mračný závoj v podvečer

Duhové mraky Červánky s frankolínem

Beránky nad Okawangem

Byl to náš první a poslední botswaský déšť. Zbytek pobytu v Okawangu nám oblačnost prokazovala jen dobré služby.

Botswana 2/2009