Lidé od jezera Turkana

Tajemné jezero Turkana

Všechny tyto kmeny patří do skupiny nilotských kmenů. Přes svoji etnickou příbuznost však mezi sebou od nepaměti bojovali o své místo na slunci v tomto chudičkém kraji. V současné době jezero tvoří mezi těmito kmeny přirozenou hranici. Turkanové obývají území západně od břehů jezera, Samburové jih a Rendillové se dělí s Gabry o pouště na východě.

Určitě největším ze zmiňovaných kmenů jsou Turkanové. Je jich zhruba 350 tisíc. Přestože jsme území Turkanů nenavštívili, setkávali jsme s tímto etnikem (především s turkanskými ženami) prakticky během celé naší cesty severozápadní Keňou. Turkanové jsou totiž nepřehlédnutelní. Muži i ženy mají vysokou postavou, výrazně tmavou pleť a specifické účesy (viz fotografie).

Turkanská žena (foto B.Bárta)

Tradiční nevraživost Turkanů „proti všem“ se v posledních letech alespoň částečně otupila.

Dnes není ničím mimořádným, že si Samburové popř. Rendillové berou turkanské ženy a naopak.

Na rozdíl od Turkanů lze Sambury a Rendilly odlišit velice těžko. Příslušníci obou kmenů jsou si velice fyziologicky podobní, v běžném životě se velice podobně oblékají a mají podobné ozdoby.

Starý samburský válečník

Jejich tradiční oděvy jsou z kozí nebo hovězí kůže, většinou obarvené do červenohněda. V　druhé polovině minulého století začaly oděvy z kůže nahrazovat látkové červené přehozy, které mohou sloužit i jako přikrývka.

Hlavní ozdobou žen a přiměřeně i mužů jsou korálkové náhrdelníky, náramky a náušnice. Náhrdelníky nosí ženy v několika vrstvách, korálky si přizdobují i oděvy. Náušnice jsou velmi těžké, takže u (nejen)straších lidí jsou vidět opravdu výrazné otvory v ušních lalůčcích.

Děti jsou největší chloubou Samburů

Muži nosí podobně jako Masajové víceúčelové hůlky, sloužící jako zbraň i opora, a dřevěné podhlavníky, které rovněž mají minimálně dvě použití a slouží jako podpora hlavy při spaní i jako přenosná sedačka.

Hlavním rozdílem je jejich jazyk, i když Rendillové žijící na jihu (Ariaalové) mluví samburským jazykem.

Samburská dívka - možná bude jednou modelkou

Všechny kmeny z této oblasti jsou nomádi (s výjimkou kmene El-Molo). Následují svá stáda skotu, koz a velbloudů za potravou a vláhou. Jejich obydlí jsou jednoduchá a při jejich stavbě využívají místních dostupných materiálů: větve, mazlavou hlínu a dobytčí trus.

Nejmenším (co počtu lidí) je jednoznačně kmen El-Molo. Počet příslušníků kmene se uvádí něco mezi 200 až 250. Tento maličký kmen je však nejvíce svázán s jezerem Turkana. O jeho historii se příliš neví. Snad vznikl dlouhodobou izolací části kmene Rendille někdy před 500 lety. Ještě v první polovině minulého století používali tito lidé svůj vlastní jazyk, který však dnes již plně vystřídal jazyk Samburů.

V rámci naší výpravy jsme „celý jeden den“ strávili právě v jedné ze dvou vesnic tohoto kmene a měli tak možnost dozvědět se něco více o těchto lidech.

Mladý - starý náčelník

Vesnice, kterou jsme navštívili, byla vzdálena od největšího sídla v této oblasti městečka Loiyangalani asi 5 km. Před vstupem do vesnice šel Steve promluvit s náčelníkem a dohodnout podmínky naší návštěvy, přestože samozřejmě vše bylo už předem domluveno. Jednání bylo úspěšné a tak jsme mohli dál. Ve vesnici se nás ujal přímo místní náčelník, alespoň tak se nám představil. Mluvil poměrně dobře anglicky. I tím bylo dáno, že veškerá komunikace s ostatními příslušníky kmene a případné rozdávání tabáku bylo možné jen přes něho.

Vesnice kmene El-Molo

Začal historií kmene. Původně žili El-Molové na South Islandu, což je největší ostrov v jižní části jezera. Sami se nazývají „Gura paua – lidé jezera“. Jezero jim skýtalo slušnou obživu a současně je chránilo před fyzickým atakem i etnickou asimilací ze strany podstatně větších nomádských kmenů. Vyprávěl nám, že počet příslušníků kmene El-Molo se musel udržovat na stále magické hodnotě 99. Úplně přesně jsem nepochopil, zda děti, které se narodili „nadstav“, zabíjeli nebo zda rodičovství bylo „plánované“ až po smrti některého příslušníka kmene. Pravdou však, je že koncem devatenáctého století změna klimatu a s tím spojené zvýšení salicity jezera vyhnalo kmen na pevninu.

Mladá maminka El-Molo

I přes tuto skutečnost dál zůstali El-Molové svázaní s jezerem. Neodolali však etnické asimilaci ze strany Samburů. Jedním z důvodů byla i skutečnost, že El-Molové nikdy neměli válečníky.

Hlavním zdrojem potravy jsou ryby (např. velcí nilští okouni) a další vodní živočichové (vodní želvy, ptáci, …), dříve však do svého jídelníčku zařazovali i suchozemské živočichy, kteří se vyskytovali u jezera. Jediným zdrojem pitné vody je pro ně velice slaná jezerní voda.

Její pití však přináší lidem značné problémy, o kterých jsme se mohli sami přesvědčit - strašné zuby i u mladých lidí a dětí a problémy s tvorbou kostí.

Nedokážu odhadnout jak stará je tato žena. Snad 55 ?

Potom jsme procházeli vesnicí, kde jsme viděli, jak staví obydlí, spravují sítě, krmí děti. Do jaké míry to byl turistický skanzen a do jaké míry realita nedovedu dost dobře posoudit. Určitě jsou návštěvy turistů pro tyto lidi materiálním přilepšením, nevěřím ale, že by se „ po představení“ převlékli a odlíčili a autokar je odvezl do jejich civilních domků.

Okolí jezera je na rostliny velice chudé. Jakékoli pěstování zemědělských plodin je zde nemožné. Z divoce rostoucích rostlin využívají El-Molové lehké dřevo palmy „dumy thébské“ na stavbu primitivních mol a vorů. Listy této palmy pak používají jako střešní kryt, dnes často v kombinaci s igelitem nebo vlnitým plechem.

Kvůli nepříznivému počasí jsme nemohli jet na South Island a tak nás náčelník vzal loďkou alespoň na nedaleký neobydlený ostrůvek. Ten mohl být vzdálen od břehu snad 500 m.

Kluk

Určitě nebyl větší než kilometr čtvereční. Náčelník nám vysvětlil, že na tomto ostrůvku vlastně probíhají nejdůležitější inicializační milníky v životě El-Molů: porod, vstup mezi dospělé, na ostrově muži tráví dobu před ulovením prvního krokodýla (dříve i hrocha), a zde se rovněž do mělkého hrobu pohřbívají mrtví. Místo se pak označí nevelkou mohylou z　kamení.

Na ostrově jsem se odvážil zeptat náčelníka, kolik mu je let. Když mi řekl že 34, došla mi slova. Obecně je v Keni průměrný věk lidí podstatně nižší než v Evropě, ale u zdejších lidí se pohybuje kolem 40 let, což je zhruba jako v raném středověku u nás.

Když jsme dorazili zpátky do vesnice, náčelník nás zavedl k hloučku žen, které prodávali suvenýry. Nechal jsem Alenu vybírat a šel jsem za klukama, kteří si kopali s　hadrovým míčem skoro stejně jako kluci u nás. Skoro…

Byl to zvláštní pocit držet najednou tolik dětí.

Asi bychom měli děkovat osudu, že si naše děti mohli a mohou hrát v docela jiném prostředí a v jiných podmínkách. V takových chvílích si uvědomíte, že bychom neměli být ti stále nespokojení.

Nakonec největší zážitek z vesnice El–Molů, který dodnes nosím v hlavě, byla přítulnost malých čtyř až pětiletých dětí. Chvílemi, když jsme procházeli vesnicí, se nás za prsty drželo šest, sedm dětí a vypadalo to, že jsou vděčni jen za ten dotek.

V tu chvíli cítíte, že něco dlužíte svému osudu i jim. A nevyřeší to ani bonbony, ani pár dolarů almužny.

Vracíme se do Loiyangalani. Je ještě brzo na návrat do kempu a tak nám Steve domlouvá návštěvu u Rendillů. Auto necháváme v kempu. Hned za ním míjíme přírodní zřídla horkých pramenů, kolem kterých je na místní poměry velice bujná vegetace. Možná právě tato oáza dala základy osídlení tohoto města. Asi po pěti stech metrech přicházíme k　několika tradičním chaloupkám, kde nás už čeká uvítací výbor rendillských žen oblečených do tradičních kožených oblečků. Po uvítacím proslovu následuje taneční a pěvecké vystoupení, které je přerušováno občasným „HUU – HUU“. Fotíme, zkoušíme se zapojit do HUU – HUU tanců.

Rendillská žena s kohoutím hřebenem

Naše ženské polovičky pak přijímají pozvání do jednoho domečku a zatímco my pokračujeme ve focení začíná se z domečku ozývat hlasitý smích chvílemi ne nepodobný řehtání koníků.

Zůstáváme v klidu (Kdyby našim holkám chtěli ublížit tak by se snad nesmály).

Všímáme si bohatých korálkových náhrdelníků, které jsou snad největší, jaké jsme doposud viděli. Některé ženy mají na krku proutěné ozdoby, které připomínají psí náhubky. Starší ženy pak mají na hlavě připevněny hliněné ozdoby, které připomínají kohoutí hřebínky. Že by to měl být nějaký symbol?

Když Yva a Alena vycházejí z domku, smích je ještě nepřešel. I jejich hostitelka vypadá dost rozesmátá. Důvěrně se dovídáme, že spolu s místními ženami zkoušely komunikovat seč jim jejich (nejen) jazykové znalosti stačily. Sice se nic moc nedozvěděly, ale báječně se pobavily.

Bohaté ozdoby na krku Rendillské ženy

Loučíme se s rozesmátými Rendillkami. Teprve následně jsme si uvědomili, že tam neměli žádné chlapy. Možná byli na pastvě nebo na lovu nebo také v hospodě. Ještě si vyfotíme velice mladou rendillskou maminku a jdeme zkusit najít místo, odkud bychom mohli fotit jezero ze zapadajícím sluncem.

Skutečně mladá rendillská maminka

Asi kilometr za vesnice jsme si vyhlédli návrší, které by mohlo být pro focení dobré. Na svahu návrší jsme místo na vyhlídku narazili na obrovskou skládku, která snad musela sloužit ne jenom pro Loiyangalani, ale pro celou severní Keňu. Po skládce pobíhaly skupiny vyhublých téměř nahých dětí a hledaly, co by se ještě dalo využít. Kousek od skládky pak byl tábor, kde mohlo být kolem stovky lidí. Steve nám později objasnil, že jsou to uprchlíci ze Súdánu a snad i Somálska, kteří nelegálně překračují hranici s Keňou a snaží se zde najít azyl před místními válkami. Jsou na tom ještě hůř než lidé El-Molo. Nemají ani domov.

Keňa 8/2007