Cesta po Peru 3 - Z Arequipy přes Altiplano do Puna

Před námi je snad nejrůznorodější část naší cesty, pohodová a prosluněná Arequipa, vyprahlá náhorní plošina se specifickou faunou a florou, kaňon Colca s majestátnými kondory, setkání s milými místními lidmi a návštěva starého pohřebiště. Pohybovat se budeme v nadmořských výškách od 2200 m do 4910 m a tři a půl dne se o nás bude starat úžasná průvodkyně Jessica z místní agentury Giardino Tour operator.

Přelet do Arequipy.

1. Arequipa (15.10.2022)
Přes drobné problémy při odbavování z Limy do Arequipy přistáváme něco po poledni v Arequipě a taxik nás odváží do hotelu San Agustin Posada del Monasterio v historickém jádru města nedaleko Plaza de Armas, kde budeme dnes nocovat. Částečně zmodernizovaný interiér budovy hotelu nic neubral historickém rázu budovy z 18.století.
Trochu se zabydlíme a po půlhodince už sedíme s Jessicou ve stinném patiu hotelu a Jessica nám upřesňuje dnešní prohlídku Arequipy a rámcový program na dny příští.

Kamenné zdi a masivní vstupní brána do hotelu.
Výzdoba interiéru hotelu.

Vlastní poznávačka Arequipy začíná v údolí řeky Chili (severně od centra), kde zastavujeme u vyhlídky na vulkán Misti (5822 m n.m.). Přesto, že se zde nacházíme stále ve městě, má údolí řeky Chili zcela zemědělskými charakter, mozaika políček a luk, na kterých se popásají kravky.

Vulkán Misti

Z údolí říčky Chili se vracíme zpět na jih do historického centra na náměstíčko Yanahuara, na kterém je stejnojmenný kostel Iglesia de San Juan Bautista en Yanahuara (Kostel svatého Jana Křtitele z Yanahuary), kamenný kostel postavený v polovině 18.století ve výrazném andském barokním stylu. Na východní straně náměstí je vyhlídka, opět na sopku Misti, kde se s oblibou nechávají fotit novomanželé po svatebním obřadu.

Kostel svatého Jana Křtitele z Yanahuary.
Výzdoba kostela při svatebním obřadu.

Z náměstí Yanahuara se vracíme pěšky k našemu hotelu a po ulici Santa Catalina jdeme na centrální náměstí Plaza de Armas.  Po obvodu centrálního parku jsou nejvýznamnější městské budovy, kterým jednoznačně dominuje katedrála, sídelní kostel arcibiskupa.

Centrální náměstí Plaza de Armas.

Odtud pak pokračujeme pěší zónou Cale Mercaderes, kde mezi obchody objevujeme i českou stopu: obchodní dům Baťa.  

Pěší zóna Cale Mercaderes

Závěr dnešní prohlídky Arequipy patří návštěvě kláštera Monasterio de Santa Catalina de Siena, který je hned naproti přes ulici u našeho hotelu. Tady se nás ujímá místní průvodkyně a my se necháváme vést rozlehlým areálem starého kláštera. Než jsme vstoupili do areálu kláštera, vůbec jsme neměli představu co zde můžeme vidět. Nakonec jsme zde strávili skoro dvě hodiny a byli jsme doslova unešeni vyprávěním naší průvodkyně i úžasnými zákoutími kláštera. Klášter byl pro nás určitě vrcholem kulturně historického poznávání Arequipy.

Nádvoří pomerančovníků.
Interiér cely
Zákoutí klášterní zahrady.

Tečkou za prohlídkou kláštera je  vyhlídka ze střechy jedné z budov klášter na město s panorámem hor.

Vyhlídka z kláštera.

Několik faktů o klášteře
V roce 1579 uděluje místokrál licenci k založení kláštera klauzurních sester řádu sv.Dominika, které skládají slavnostní slib chudoby, čistoty a poslušnosti a oddávají se životu v tichu, modlitbě a pokání. V období španělské koloniální nadvlády bylo obvyklé, že místní španělská nobilita sem posílala druhorozené dcery ve věku 12 - 13 let. Ty zde pak byly vychovávány a vzdělávány jako novicky 4 roky. Poté se mohly rozhodnout zda chtějí klášter opustit nebo zde zůstat až do své smrti. První volba byla víceméně ojedinělá, neboť byla spojena se zostuzením rodiny. Druhá volba ve většině případů byla spojena s finanční podporou rodiny. Míra finanční podpory rodiny se odrážela i ve velikosti cel řádových sester. ,byla v klášteře centrální kuchyně, prádelna, hřbitov, zahrada, nemocnice. Vedle cel byla v areálu kláštera kaple, centrální kuchyně, prádelna, hřbitov, zahrada, nemocnice.

Podmínky života v klášteře byly z hlediska klauzury velice přísné a řádové sestry se po složení slibu mohly stýkat jen mezi sebou nebo se svými služebnými, které jim zajišťovaly přísun jídla a dalších materiálních nezbytností. S příslušníky rodiny směly sice mluvit, ale jen ve vyhrazené místnosti a přes plentu. Kromě modliteb se řádové sestry modly věnovat jen ručním nebo uměleckým pracem.
 
V polovině 18. století v klášteře žilo cca 300 řádových sester a jejich služebných. V roce 1970 byla větší část areálu zpřístupněna veřejnosti. Podle informací průvodkyně žilo v době naší návštěvy v klášteře 14 řádových sester.

Po prohlídce kláštera se vracíme na hotel a večer už sami bez průvodce absolvujeme večerní procházku v centru města. Je poměrně chladno.

Katedrála na náměstí Plaza de Armas - alespoň jeden snímek z večerní Arequipy.

2. Přes Altiplano ke kaňonu Colca (16.10.2022)
V návalu zážitku jsme včera zapomněli, že je sobota den diskoték a v noci jsme museli kvůli neskutečnému hluku zavřít okno. Když ráno v 5:30 vstáváme a okno otevřeme, diskotéka ještě doznívá. Balíme a po snídani asi v sedm vyjíždíme na sever směr Chivay. Asi 170 km bychom měli zvládnout zhruba za 3 a čtvrt hodiny.

Plánek cesty z Arequipy do Puna (bez kaňonu Colca)

I když je neděle, je zde už po sedmé poměrně hustý provoz. Cestou míjíme velkou cementárnu Yura, která je pro většinu nákladních aut startem nebo cílem.

Cementárna Yura byla jediným průmyslovým podnikem, který jsme na naší cestě viděli.

První zastávku děláme asi po 80 km v nadmořské výšce cca 3300 m u vyhlídky na sopku Chachani. Odtud silnice pokračuje téměř po rovině oblastí Lagunas de las vicunas. Několik dalších fotozastávek patří vikuním.

Oblast Lagunas de las vicunas
Vikuňí jsme na planině viděli poměrně dost.

Za odbočkou na Puno zastavujeme na velkém parkovišti s několika obchůdky s občerstvením. Kupujeme si zde bylinný čaj, který by nás měl ochránit před výškovou nemocí. Alena jde pak okukovat výrobky z lamí vlny a já jdu na parkoviště obhlížet skalní útvary Bosque de Piedras Los Castillos de Patahuasi, které zdobí příkrý svah nad (momentálně) vyschlým korytem říčky.

Skalní útvary Patahuasi
Čaj z Cocy stál 4 soly (cca 24 Kč)

Pár kilometru za zastávkou u Patahuasi odbočujeme z hlavní silnice na šotolinovou, místy kamenitou cestu k opuštěné železniční zastávce Sumbay. Vede tudy železniční trať z Puna do Arequipy a dále až k moři, ale po otevření asfaltové silnice trať ztratila význam a přestala se používat. Po prohlídce opuštěných domků u zastávky ještě kousek popojedem a pak se vydáváme po úzké pěšince k říčce Sumbay a k nevelké jeskyni s prehistorickými malbami lidí a zvířat starými 6 až 8 tis.let.

Toca la Campana ! U vesničky Sumbay se marně snažíme přivolat průvodce.
Smutný pohled na opuštěná obydlí.
Potůček u jeskyně.
Jedna z prehistorických kreseb.

Od jeskyně se vracíme k autu a jedeme na hlavní silnici, po které stoupáme až do nadmořské výšky 4400 m. Tady zastavujeme u lamí farmy, u které je několik jezírek, jež slouží jako napajedla pro lamy i jako útočiště pro divoké vodní ptactvo. 

Horská bezodtoková jezírka slouží jako napajedna pro lamy.

Dále pokračuje po rovinatém úseku altiplana. Až asi 20 km před Chivay začíná poslední stoupání, tentokrát až k vyhlídce Mirador de los Andes ve výšce 4910 m n.m.

Mirador de los Andes.
Kamenný domek u vyhlídky.

Poté co uděláme nezbytné fotografie nasedáme do autíčka a po prudkých serpentýnách sjíždíme do města Chivay, v nadmořské výšce 3650 m., kde si v samoobslužném bufetovém restaurantu Turístico Las Colcas dáváme oběd. Něco po druhé hodině se odtud vydáváme podél jižního srázu údolí / kaňonu Colca k vyhlídce Mirador Cruz del Condor.

Plánek cesty údolím / kaňonem Colca.

Na vysvětlenou: Východní část kaňonu,  kterou projíždíme se oficiálně nazývá "Údolí Colca". Na východě začíná údolí městečkem Callalli a na západě končí městečkem Pinchollo. Od městečka Pinchollo na západ je to už "Kaňon Colca". Zatímco stráně údolí sloužily již v době předinckých kultur k pěstování zemědělských plodin na terasových políčkách, strmé srázy kaňonu zemědělské využití neumožňovaly.

Zastávka na vyhlídce Mirador Antahuilque. Tady se ještě díváme na údolí Colca s terasovými políčky.

Mirador Cruz del Condor je už v oblasti kaňonu. Když kolem půl čtvrté přijíždíme, je vyhlídka liduprázdná a nebe bez mráčku a bez kondorů. I tak jsou zde krásné vyhlídky. Chvíli se kocháme a pak už jdeme do dnešního finiše: směr La Granja del Colca.

Mirador Cruz del Condor. Z obrázku je patrno, že tady už jsme u kaňonu Colca.
Alena s Jessicou předvádějí kondora, aby mi udělaly radost.

La Granja del Colca je především farma, jejiž majitelé využívají atraktivní polohu a poskytují vyhlídky-lačným turistům ubytování.  
Kromě domu majitelů je zde jídelna s kuchyní, pár pokojíků umístěných na samé hraně kaňonu, chlévy pro lamy a drůbež a síť vyhlídkových pěšin. Políčka farmy se táhnou směrem od kaňonu.

Dáme věci na pokoj, který je víc než jednoduchý, a vyrážíme po pěšinkách od jedné vyhlídky k druhé. Výhledy na kaňon jsou pozdním sluníčku úžasné.

Kamená chaloupka na kraji kaňonu, kde jsme nocovali.

Vydržíme se zde přemísťovat a fotit skoro až do tmy, která nás spolu s výrazným ochlazením zahání do jídelny, kde se ohříváme na lavici u krbu.
Po večeři si ještě chvíli povídáme s Jessicou a jdeme na pokoj. Po minimalistické hygieně přes sebe přehodíme všechny deky co jsou k dispozici a oknem koukáme na hvězdy nad kaňonem. Za chvíli usínáme, ale v noci se několikrát budíme s bolestí hlavy. Přes den nám nadmořská výška (tady 3800 m) vůbec nevadila, ale teď o sobě dala vědět.

Podvečerní vyhlídka z našeho okna

3. Kolibříci,  kondoři a horké prameny kaňonu Colca (17.10.2022)
Budíme se v 5:15 a o půl šesté už testuji venkovní teplotu. Musí být určitě méně jak 5 st. neboť se mi pořádně kouří od pusy. Jsem rád, že mám teplou bundu, čepici a rukavice. Zase pobíhám po zdejších pěšinkách a hledám to nejlepší místo odkud bych vyfotil kaňon osvětlený ranním sluncem.

Ranní vyhlídka od našeho domku na kaňon a jídelnu hotelu.

Potom však registruji kolibříky a s krajinkami je konec. Létají zde dva druhy: kolibřík velký a kolibřík fráčkový. Zatímco kolibříci velcí dávají přednost květům kaktusú, kolibříky fráčkové vidím téměř výhradně na stříbrných květenstvích Puya weberbaueri.
Asi bych vydržel fotit kolibříky ještě dlouho, ale je čas snídaně a pak už Mirador Cruz del Condor.

Kolibřík fráčkový (Oreotrochilus estella)

Jízda na vyhlídku trvá cca 20 min. Už je zde ale pořádný dav turistů a my hledáme místo, odkud bychom mohli vyhlížet kondory vylétající z kaňonu. Po chvilce kondoři opravdu začínají vzlétat, ale většinou jsou dost daleko i na moji "pětistovku". Nakonec se mi podaří pár fotek udělat, ale není to žádná sláva a jsou to "jen" mladí, hnědě zbarvení jedinci. Fotku dospělých vybarvených jedinců mám jen z dálky.

Kondor andský (Vultur gryphus) - mladý jedinec
Dospělý kondor andský (Vultur gryphus) - poněkud vzdálený.

Davy se pomalu rozcházejí nebo spíš rozjíždějí, ale my máme čas a tak zůstáváme skoro jako poslední. Pak se vydáváme na krátkou asi dvou kilometrovou procházku podél srázu kaňonu k vyhlídce Mirador Cruz del Cura. Jsme v nadmořské výšce něco přes 3700 m a tak vnímáme i menší stoupání.

Procházka nad kaňonem.
Aleně se podařila během procházky velice hezká kolibřika velkého (Patagona gigas) nad květy kaktusů.

Na Mirador Cruz del Cura nás už čeká auto a my pokračujeme směr Chivay. Zastavujeme u dvou vyhlídek teď už nad údolím Colca : Mirador  Wayra Punku  a Mirador Antahuilque. V městečku Maca ochutnáme nápoj z kaktusových květů a jdeme k místnímu kostelu, který má silně popraskané zdi od posledního zemětřesení. Dovnítř raději nejdeme, ale sedáme na zídku u kostela a pozorujeme jak z náměstíčka pomalu odcházejí trhovkyně. Ranní nápor turistů z Mirador Cruz del Condor už skončil a další turisté už dnes nepřijedou.

Vyhlídka Mirador Wayra Punku.
Žena s alpakou v městečku Maca.

Do Chivay máme načasovaný příjezd kolem poledne a jdeme na oběd do stejné restaurace jako předchozí den. Z restaurace dnes pokračujeme pěšky přes tržnici až na centrální náměstí, kde dnes probíhá ochutnávka chicha / čiča - kukuřičného zkvašeného nápoje. Tady nás opět čeká řidič a jedeme do 5 km vzdáleného městečka Coporaque, kde budeme dnes nocovat.

Tržiště v Chivay.

Po ubytování v téměř prázdném hotelu La Casa de Mamayacchi, odjíždíme asi v 15:00 relaxovat k nedalekým termálním pramenům Baňos termales de Sallihua.Tady vydržíme asi hodinku a jedem zpět.

Relax v Baňos termales de Sallihua

Chvíli ještě sedíme v hotelové zahradě a koukáme na terasová políčka s panorámatem hor, kterým vévodí činná sopka Sabancaya, která je od našeho hotelu asi 30 km. Pak nás vítr zahání do pokoje, kde už příjemně hřejí kamínka.

Výhled na sopku Sabancaya z našeho okna.
Na závěr každého dne Alena poctivě dopisuje deník.

4. Setkání s paní Santuzou a cesta do Puna (18.10.2022)
I když jsme dnes spali téměř ve stejné nadmořské výšce jako předchozí den bolesti hlavy jsme už v noci necítili. Asi jsme si trochu zvykli.
Ráno před snídaní ještě fotíme okolí hotelu, pak snídaně a balení kufrů. V 8:00 mámé sraz s Jessicou.

Vyhlídka z hotelové zahrady.
Před hotelem fotím místního rolníka, který se už vrací z pole.

Dnes dopoledne bychom měli navštívit někoho z místní komunity. Asi po dvou stech metrech se setkáváme s drobnou paní v kroji, kterou nám Jessica představí jako paní Santuzu. Paní začne něco švitořit v kečuánštině a Jessica nám tlumočí. Vede nás do domku, který pronajímá jako "homestay" turistům, vybavení je jednoduché, ale na přenocování určitě víc než dobré. Pak začne povídat o své rodině (má dva syny a dvě dcery), a taky o zemětřesení v roce 2016. My se také snažíme zapojit a povídáme o naší rodině a životě u nás.

Paní Santuza.

Santuza ze začátku měla roušku, ale pak ji sundává a hovor je opět o něco vřelejší. Abysme neseděli jen tak, přinese Santusa kyblík s fazolemi a všichni začínáme fazole třídit podle pokynu Santuzy.

Třídíme fazole.

Potom Santuza s poněkud tajemnou tváří odběhne a za chvíli se vrátí s místním krojem a Jessica přesvědčuje Alenu, aby si ho vyzkoušela. Alena je na naše poměry poměrně drobná, ale ve zdejších podmínkách vypadá dost obrovsky. Nakonec se do kroje nasouká a vše je zdokumentováno. Ještě chvíli povídáme při přebíraní fazolí na dvorku a pak se jdeme podívat na ulici, kde sousedi zrovna strojí kravský povoz na slavnostní průvod ke kostelu, neboť právě dnes je svátek sv.Lucase.

My v krojích a volci.

Trocha historie z kaňonu Colca:
Údolí Colca bylo osídleno lovci a sběrači po tisíce let, přičemž první formy zemědělství se objevily mezi lety 200 a 600 našeho letopočtu. Přibližně v letech 600-900 n. l. se údolí dostalo pod vliv kultury Wari, která v té době ovládala velkou část jižního Peru. Wari založili svou nejdůležitější administrativní a vojenskou základnu poblíž dnešního Cabanaconde, kde jsou dodnes patrné archeologické pozůstatky opevnění. Zemědělské terasy se zavlažovacím systémem, které jsou vidět v celém údolí, byly budovány přibližně od roku 600 našeho letopočtu.

Po úpadku říše Wari přišlo období, kdy toto území ovládaly komunity Collagua v horním části údolí a Cabanas v jeho dolní části.
Podle místní mytologie byla tato dvě etnika často v konfliktu, až do spojení ve stylu Romea a Julie mladého páru Cabana a Collagua. Tato událost je dodnes oslavována tancem "Wititi", tanci, který se tančí během únorového karnevalu.

Údolí Colca se dostalo pod vliv Incké říše v době jejího největšího rozkvětu, přibližně od roku 1450. Místní mýtus z období incké nadvlády vypráví, že "Inkové" cestovali údolím Colca rozdávali zdroje místním lidem v této oblasti dary: v Cabanaconde kukuřici,  v Chivay quinoa (merlík), v Llutě sůl, v Sibayo a Callalli palivové dříví a pastviny pro zvířata. To představuje mytologizaci procesu, v němž různé skupiny obsadily různá a vzájemně se doplňující "ekologická patra" údolí a zapojily se do výměnného obchodu.

I podle raných španělských kronikářů existovaly v oblasti Colca dvě etnické skupiny: aymarsky mluvící Collaguaové a kečuánsky mluvící Cabanas.
Obě dvě místní etnické skupiny si deformovali své hlavy. Collaguaové prováděli deformace hlavy do vysokého úzkého tvaru a Cabanos do širokého plochého tvaru. Tato pro nás poněkud brutální praxe byla Španěly zakázána, ale etnické identifikace pokračovala a to prostřednictvím nošení rozlišovacích klobouků. A tato praxe zůstala dodnes. Ženy, které se hlásí k etniku Collaguaové nosí slaměné klobouky zdobené korálky, ženy z etnika Cabanos nosí bohatě vyšívané klobouky plstěné.

Vrátíme kroje a následujeme kravský povoz na centrální náměstní Coporaque. Tam už několik nazdobených povozů stojí před kostelem a kolem nich se motají ženy a muži a nabízejí kolemjdoucím i kolemstojícím "čiču". Ani dnes nemáme chuť si vyzkoušet místní specialitu a tak se rozloučíme se Santuzou a jedem do hotelu pro kufry a  oběd v balíčku.

Svátek před kostelem v Coporaque.

Coporaque opouštíme něco po desáté. První část cesty do Puna vede po stejné cestě, jak jsme přijeli. I tentokrát zastavujeme u vyhlídky Mirador de los Andes a pak u lamí farmy, kde opět fotíme faunu, která se zdržuje u jezírek. Občerstvovací zastávku máme opět v Patahuasi u odbočky na Puno.

Lama

Kolem čtrnácté hodiny zastavujeme na odpočívadle nedaleko jezera Lagunillas, kde se pouštíme do našeho obědového balíčku: kousky kuřecího s fazolkou, houska se sýrem, domácí buchta a ovoce. Než popojedeme dál k mostu Caňuma, tak si Alena ještě stihne vyzkoušet u opuštěného stánku slušivé čepičky z lamí vlny. Za mostem opět zastavujem a scházíme dolů k jezeru Lagunillas. Měli by zde být vidět plameňáci. Vidět sice jsou, ale na focení je to příliš daleko. I tak jsme rádi, že jsme zde zastavili a koukli se na toto krásné jezero.

Zkouška čepičky po obědě.
Snaha o focení plameňáků.
Kachna vlasatá (Lophonetta specularioides) - úlovek od laguny.

Našim posledním dnešním cílem je staré pohřebiště Sillustani, vzdálené asi 90 km. V polovině cesty nám ale dobře vypadající mercedes vypoví službu.

Nemocné autíčko.

Prasklý klínový řemen se nepodaří řidiči vyměnit, i když mu Jessica vydatně pomáhá. Naštěstí se Jessice podaří asi po hodině zajistit náhradní auto a my se asi v 17:00 (těsně před zavírací hodinou) dostáváme k pohřebišti Sillustani.
Vlastní pohřebiště je na kopci nad jezerem Umayo a od parkoviště je to asi 1,5 km pěšky. Já vyrazil z parkoviště svojí maximální rychlostí 6,5 km / hod, abych zastihl zajímavé stavby ještě osvícené pozdním sluncem. Je to do kopce a v nadmořské výšce 4100 m, takže funím jak auto s praasklým klínovým řemenem, ale  Alenu i Jessicu nechávám daleko za sebou a na návrší dojdu těsně před závěrečnou.

Hrobka v Sillustani.
Všichni jsme měli velkou radost, že jsme i přes poruchu všechno stihli. Jessica nám ukázala jak se umí radovat.

No a trocha historie: Pohřebiště Sillustani je soubor nadzemních věžovitých hrobek, které mají tvar obráceného komolého kuželu - chullpas. Byly postaveny v období mezi 1200 a 1450 lidem Qulla patřící do Aymarské jazykové skupiny. Některé novější pak byly postaveny po ovládnutí této oblasti Inky. Hrobky sloužily pro ukládání ostatků celých širších rodinných skupin zdejší nobility. Mnoho chullpas v Sillustani vykazuje pre-Incké charakteristiky, které byly později upraveny inckými kamennými bloky. Mrtvoly nebyly záměrně mumifikovány, ale v suchém prostředí vytvořeném uzavřenou hrobkou přežívaly staletí. Většina mumiových svazků naznačuje pohřeb ve fetální poloze.. Jediné otvory do budov směřují na východ, kde se věřilo, že Slunce se každý den znovuzrodilo Matkou Zemí.

Dolů k autu už jdeme za tmy, ale v klidu. Asi za 40 minut zastavujeme u centrálního náměstí v Punu a k hotelu přes náměstí jdeme už pěšky i s Jessicou. Loučíme se s ní trochu dojati, protože byla vynikající. V hotelu Tierra Viva Puno Plaza si nás už "přebírá" místní průvodce, který nás zítra poveze k jezeru Tititcaca.

Západ slunce nad Sillustani.
Vloženo
04. 10. 2023 , kategorie: o cestování
Počet zobrazení:
598
Klíčová slova
Sdílejte s přáteli