Torajové a jejich pohřební obřady.

Během naší loňské návštěvy Indonésie jsme měli možnost navštívit kraj Torajů na ostrově Sulawesi a lehce nadzvednout tajemno jejich obřadů spojených se smrtí blízkých.

Kosterní ostatky u nás vždy vyvolávají mírné mrazení Vzhledem k jejich odlišnostem od obřadů v naší kulturní oblasti jsme se rozhodli podělit se o naše dojmy a zážitky v tomto článku.

Kdo jsou Torajové?

Torajové jsou v prvé řadě krásní lidéTorajové (lidé z hor) je etnická skupina žijící v hornaté severní částí jihozápadního výběžku Sulawesi. Torajové (to riaja = lidé z hor) začali být jako etnikum označováni zvenčí obyvatelstvem z nížinných oblastí Sulawesi.
V zakroužkované hornaté části ostrova Sulawesi leží Tana Toraja Sami se za homogenní etnikum až do 20. století nepovažovali. Vesnice byly víceméně samostatné a mluvilo se zde několika dialekty.   Rovněž společenská hierarchie a zvyklosti se lišily vesnice od vesnice. V současné době je za Toraje zúženě chápáno etnikum Sa´dan Taraja (nazvané podle řeky Sada, dnešní provincie Tana Toraja).

Původ a dějiny Torajů

Podle dostupných informací Torajové připluli na pobřeží centrálního Sulawesi zhruba ve 3. tisíciletí p.n.l. z jižní Číny a patří k tzv. malajským etnikům. Později byli Torajové zatlačeni druhou migrační vlnou do hor ve vnitrozemí centrálního Sulawesi.
Mapa provincie Tana Toraja Informace o nejstarší historii jsou dostupné pouze z archeologických výzkumů a mytologie Torajů, které se vždy přenášely jen v ústním podání. Zlomky informací lze získat z písemných zdrojů sousedních etnik. Spolehlivé písemné záznamy o životě Torajů se však datují až od počátku 20. století, kdy Holanďané ovládli izolovaný horský kraj. V této době Holanďané poprvé pojmenovali místní obyvatelstvo Torajové a stanovili správní strukturu kraje.

Moje vesnice, moje rodina, můj dům

Jedna z nejfotogeničtějších vesnic Kete Kesu. I po správním uspořádání kraje/provincie Holanďany a později indonéskou vládou zůstávají vesnice Torajů důležitou správní jednotkou, která místně, ekonomicky a kulturně sdružuje  rodinu v širším slova smyslu. Rodina bydlí v tongkonanu, tradičním domě místní nobility, jehož střecha připomíná tvar lodí, na kterých dle tradice Torajové připluli.
Tongkonan zdobený rohy buvolů patří zámožné patricijské rodině. V tradiční torajské společnosti byli lidé rozděleni do tří vrstev: nobilita, prostý lid a otroci. Příslušnost k dané vrstvě se dědila po matce a bohatství se odvíjelo od vlastnictví vodních buvolů. Přestože otroctví bylo zrušeno v roce 1909 a šlechtická privilegia oficiálně padla s Indonéskou republikou, příslušnost k tradiční sociální vrstvě je stále živá.

Aluk neboli cesta

Torajové tradičně vyznávali polyteistický animism, nazvaný aluk, nebo "cesta". Aluk popisoval, podobně jako jiná náboženství, rozdělení vesmíru na podsvětí, svět a něco na způsob našeho nebe. Dále popisoval stvoření světa a vymezoval působnosti jednotlivým bohům. Vysvětloval postavení člověka ve vesmíru a stanovil kněze (minaa) jako zástupce bohů na zemi.    

Aluk však není jen systém víry, ale je v podstatě kombinací práva, náboženství a zvyků. Aluk řídí společenský život, zemědělské praktiky a rituály předků. Jedním z hlavních zákonů je požadavek, aby byly odděleny rituály života a smrti.   

Holandští misionáři v první polovině 20. století si byli dobře vědomi, že nemohou vzít Torajům celou jejich historii, víru a identitu. Proto povolili Torajům dál provozovat pohřební rituály bez ohledu na to, že Torajove přijali křesťanství (protestantství). Rituály života však měli zakázány. Snad i díky tomuto kompromisu se dodnes zachovaly tradiční pohřební obřady.

Jaký je tedy pohřeb u Torajů?

Pohřeb je pro Toraje nákladný a komplikovaný obřad, v širším smyslu trvající několik týdnů, měsíců nebo i let. Lze jej rozdělit do tří fází:

1)    Péče o tělo zesnulého
2)    Pohřební ceremoniál
3)    Vlastní uložení ostatků

První fáze bývá téměř vždy nejdelší a skutečně často trvá několik let. Tělo zesnulého, který dle torajské tradice vlastně není považován za mrtvého, je nabalzamováno, oblečeno a uloženo do zvláštní postele/dřevěné schránky ve zvláštní místnosti.
Palawa, torajská vesnice, jejiž jméno vám připomene jižní Moravu. Nedaleko vesnice Palawa nám průvodce domluvil, že můžeme navštívit tongkonan jedné jeho známé, včetně místnosti, kde jsou uloženy ostatky jejich rodičů. Už při vstupu do tongkonanu bylo vidět, že zde rodina normálně žije. Po chodbě pobíhaly děti a z kuchyně vykoukla starší příbuzná, která se o děti v době nepřítomnosti matky starala. Zesnulým byla vyhrazena jedna místnost, ve které panovalo přítmí a byl zde překvapivě vlahý vzduch. Uprostřed místnosti ležely na podstavcích dvě dřevěné schránky (netroufnu si napsat, že to byly rakve) a v nich byla uložena nabalzamovaná těla staré paní a pána.
Nabalzamované tělo mrtvé ženy leží v rodinném tongkonanu již pět let. Zatímco matka naší hostitelky čekala na pohřeb už 5 let, její manžel zemřel „teprve“ před 6 měsíci. Podle některých zdrojů příbuzní nosí po celou dobu zesnulým jídlo, květiny a obklopují je předměty, které s nimi byly spojeny během jejich života. My jsme nic podobného kromě několika obrázků u rakve neviděli.

Druhá fáze – pohřební ceremoniál většinou probíhá po období sklizně rýže (září – prosinec), kdy pozůstalí mají relativně nejvíc peněz a mohou uhradit nebo doplatit nákladný obřad.
Malebná rýžová pole dotvářejí malebnou krajinu Jeden až dva týdny před zahájením pohřebního ceremoniálu probíhají přípravy. V místě obřadu se staví poblíž obětního místa velice zdobný katafalk, na kterém bude vystavena rakev se zesnulým. S určitým odstupem od obětiště se budují jednoduché dřevěné přístřešky, kde budou moci pohřební hosté v příjemném stínu diskutovat a konzumovat poražené obětiny.
Tady se dokončují přístřešky pro hosty pohřebního obřadu. My jsme ještě večer před návštěvou pohřebního obřadu nevěděli, zda nějaký obřad bude a zda se ho budeme moci zúčastnit. Až ráno nám vítězoslavný úsměv průvodce signalizoval, že obřad dnes bude. Podle zvyklostí jsme nejprve jeli koupit dárek (karton cigaret) pro paní, která nám návštěvu zprostředkovala. A pak už jsme směřovali do jižního Rantepaa, kde se měl obřad konat. Cestou jsme už potkávali náklaďáky, které vezly na obřad hosty ze vzdálenějších vesnic. Poslední kilometr jsme pak šli pěšky mezi hosty, kteří nesli na bambusových holích svázané vepříky. Když jsme došli před dům zesnulého s rakví na vysokém katafalku, měl už to první buvol za sebou a ležel na plácku před domem v kaluži krve.
První obětovaný buvol V minulosti provázely pohřební ceremoniály Torajů lidské oběti, ty byly s příchodem Holanďanů nahrazeny zvířecími obětinami, především vodními buvoly a prasaty. Torajové věří, že oběti pomáhají mrtvým dostat se do torajského nebe (= Puya). Indonéská vláda, možná nejen aby krotila furiantství místních v počtu obětovaných zvířat, zavedla daň na obětinu, čimž ještě víc zvýšila nákladnost pohřebního obřadu.
Rodina zemřelého Na zápraží domu zesnulého stojí nejbližší příbuzní a beze slova pozorují pokračování rituálu obětování. Stojíme s Alenou poblíž obětiště a snažíme se zachytit výrazy přítomných „diváků“ i obětí. Jedno prudké máchnutí nožem a během minuty, možná dvou se z obrovského živého tvora stává jen hromada masa.Celkem zde bylo obětováno 8 buvolů a minimálně 20 čuníků.
Přicházejí další smuteční hosté Během obětování přicházejí další pohřební hosté, přinášejí čuníky a další dary, ty nejvýznamnější vede přes prostor mnich a uvádí je na čestná místa naproti domu zesnulého. Pak mnich vede k těmto hostům průvod pozůstalých, ti se s nimi zdraví a vyměňují si drobné dárky (většinou opět vidím cigarety).
Mnich s nejbližšími příbuznými zesnulého jde pozdravit nejvýznamnější hosty Mezi poklidným vyměňováním pozorností se jeden býk utrhl a zraněný začal pobíhat kolem přístřešků, kam se okamžitě stáhli všichni přihlížející. Toto dramatické intermezzo naštěstí pro lidi i pro buvola netrvalo dlouho.
Jeden z obětovávaných buvolů se ve smrtelné křeči utrhl z úvazku a začal skákat mezi přístřešky se smutečními hosty. Po dvou hodinách z pohřebního obřadu odcházíme. Nevím, zda se dokážeme zcela vžít do přesvědčení Torajů, že oběť znamená vykoupení, cestu do nebe. Přemýšlím, co  vede nás Evropany, že sem přicházíme a koukáme, jak z obřích zvířat prchá život? Je to stejný důvod, který láká lidi navštěvovat filmové krváky? Nevím. Já osobně jsem si z tohoto obřadu odnášel vědomí, jak vratká je binární houpačka mezi životem a smrtí.
Malé školačky nás vytrhly ze zádumčivých myšlenek Ještě před místem, kde máme zaparkované auto, míjíme školu, ze které se vyřítí ven malí školáci a žadoní: "many, many". Jindy by mě to asi trochu naštvalo. Dneska jsem vděčný, že mě to vytrhává z ponurých myšlenek.

I třetí fáze pohřební ceremoniálu (uložení ostatků) je u Torajů velice specifická. Přímo jsme se ukládání ostatků v Tana Toraja neúčastnili, zato jsme navštívili několik místních pohřebišť.
Skalní pohřebiště Lemo Jako první navštěvujeme pohřebiště v Lemo. Patří k nejstarším skalním pohřebištím v Tana Toraja. Podle legendy, která možná odráží skutečné události, byl jako první do této skály pochovám místní patricij Songgi Patalo v 17. století.  Ukládání lidských ostatků vysoko na skalním útesu vycházelo z významu pohřebního rituálu a z úcty k mrtvým ve společnosti Torajů. Umístění těla zesnulého co nejvýš mělo zajistit ochranu ostatků před zneuctěním zlými lidmi. Skalní hroby se jeví jako nevelká čtvercová okénka, za kterými je však poměrně velký prostor. Pokud kapacita hrobu dovoluje ještě uložení dalších ostatků v budoucnosti, jsou hroby uzavřeny dřevěnými dvířky. Pokud je hrob plný, pak je vchod zazděn.
Tělo mrtvého je po pohřebním obřadu  umístěno do rakve a ta je pak vložena do skalního hrobu k ostatkům dříve zemřelých členů rodiny. Ostatky mrtvých jsou ukládány nejprve vedle sebe a následně jsou vrstveny i nad sebou. Hlava rodiny může dát souhlas k tomu, aby do hrobu byly umístěny i ostatky širší rodiny.
Dlabání skalního hrobu je úmorná práce. Skalní hrob si odjakživa nechávala stavět jen místní nobilita, neboť to není vůbec levná záležitost. Podle průvodce se skalní hrob vytesává 6 až 24 měsíců a může stát kolem 100 milionů rupií. My jsme měli možnost chvíli pozorovat skutečně precizní práci kameníků, jejichž jedinými nástroji jsou majzlíky a kladiva. Pracují bez jakýchkoliv ochranných pomůcek v neskutečně prašném prostředí, často ve velkých výškách na bambusových lešeních.
Jediné nástroje kameníků. Obřad Ma 'Nene (Ceremonie čistících sborů). Z nesmírné úcty k mrtvému a posmrtnému životu jsou rakve z hrobů po čase odstraněny, ostatky mrtvých jsou očištěny a znovu oblečeny.   
Sošky tau-tau. Na skalních galeriích mezi hroby jsou postaveny sošky, místně známé jako tau-tau. Každá soška představuje mrtvého předka, jehož ostatky jsou ve skalním hrobu. Sošky jsou vyřezávány z javorového dřeva, jehož světlá (bílá) barva symbolizuje čistotu. Sošky jsou oblečeny do červených a žlutých obleků a často mají natažené ruce s dlaněmi obrácenými nahoru, což má symbolizovat jejich požehnání pozůstalým. Vždy po sklizni přicházejí pozůstalí ke skalním hrobům/k tau-tau, aby svým předkům poděkovali. Při této příležitosti pozůstalí mění obleky tau-tau a sošky čistí.
Posvátný palouk s menhiry v Bori Kalimbuang. Dalším pohřebištěm v jehož blízkosti je posvátný palouk s menhiri (Rante) je Bori Kalimbuang. Na posvátném palouku byly první pohřební obřady příslušníků nejvyšší nobility Torajů již v roce 1617 a jsou zde konány dodnes. Tyto obřady, při kterých je obětováno nejméně 24 buvolů, se nazývají "Rapasan Sapurandanan".  
Dlátové hroby v Bori Kalimbuang Pár desítek metrů od paloučku s menhiry jsou skalní hroby, někdy označované jako "dlátové hroby/chisel graves", vydlabané do obřího vejčitého balvanu.
Když rodina vymře nebo se odstěhuje, skalní hrob nebo spíš jeho dřevěný uzávěr chátrá, dveře se vyvrátí a ostatky zůstávají bez ochrany.
Otevřená skalní hrobka v Bori Kalimbuang Třetím pohřebištěm, které navštěvujeme je u malebné vesničky Kete Kesu.
Na rozdíl od předchozích pohřebišť zde nebyly v minulosti ostatky mrtvých umísťovány do hrobů vydlabaných ve skále, ale byly ukládány do dřevěných rakví, které se následně pokládaly na dřevěné kůly vklíněné do skály. Do rakví se pohřbívalo opakovaně. V rakvi mohly být dle mého odhadu ostatky až kolem dvaceti nebožtíků.
V Kete Kesu jsou rakve s ostatky mrtvých upevňovány na skalní stěnu. Tato forma pohřbívání je ještě starší než skalní hroby. Nejstarší rakve jsou staré kolem 500 let. Rakve mají tvar lodí, domů i domácích zvířat. Mezi lidskými ostatky lze najít zbytky nádob, snad jídla i cigaret, které sem přinášejí pozůstalí. Zatímco některé jsou stále na místě, jiné se časem rozpadly a spadly. Podél útesu jsou rozsypané staré rakve a pozůstatky mrtvých. Místní věří, že ostatky nemohou být odstraněny bez nového obřadu a musí zůstat na tom místě, kam spadly.
Pohřbívání do dřevěných rakví zavěšených (resp. upevněných) na skalních útesech bylo obvyklé i na Filipínách a v Číně, odkud si Torajové tento zvyk patrně přivezli. Čím výš byla rakev umístěna, tím vyšší postavení měl zesnulý.
Novější hrobky v Kete Kesu s tradičními soškami Tau-tau U skalního pohřebiště jsou i novější hrobky, které se podobají malým domkům. Uvnitř jsou umístěny rakve s ostatky. I na tomto hrobu jsou figury "tau tau", které představuji zesnulé.
Posledním místem spojeným s pohřbívání byla Kambira.
Posvátný pohřební strom u vesnice Kambira. Zde jsme mimo jiné navštívili místo, kde Torajové pohřbívali mrtvě narozené děti a nemluvňata.Ty nebyly pohřbívány běžným pohřebním ceremoniálem. Pro ně byl místem posledního odpočinku posvátný strom, do kterého rodiče vydlabali dutinu a do ní pak ostatky dítětě uložili. Dutinu zakryli jakýmisi dvířky z palmových větví. Věřili, že dítě splyne s živým stromem a dostane se do Puya - nebe Torajů.

 
Pár slov nakonec.

Po návratu z Indonésie jsme dostávali často otázku: a na kolik takový pohřeb vlastně přijde, Upřímně jsme odpovídali, že přesně a možná ani přibližně nevíme. Podstatné je si uvědomit, že pro Toraje je pohřební obřad svým způsobem smysl života a otázka prestiže. Peníze jsou poněkud v pozadí, i když samozřejmě jen poněkud a sehnat se musí. Myslím si, že místním moc nevadilo, že maji mrtvé rodiče rok či dva doma v pokoji, než se nastřádají peníze.
Tohoto buvola na trhu Rantepau si majitel cenil na 250 000 Kč. Rovněž si musíme uvědomit, že nákladné pohřební obřady nepořádá každý, ale jen vyšší vrstva. Nicméně jsme navštívili dobytčí trh v Rantepao, abychom si udělali hrubou představu o cenách vodních buvolů a prasat. Vepřík vás bude na trhu stát kolem 4 000 Kč, černý vodní buvol přijde asi na 60 000 Kč a za strakatého buvola (vzácnějšího a prestižního) můžete zaplatit až 300 000 Kč. No a pro úplnost, za 3 a půl strakatého buvola pořídíte poměrně velký tongkonan.