Indická setkání

Naše cesta do Indie samozřejmě nebyla žádnou výjimkou. V tomto případě bylo naše (hlavně Alenino) očekávání ještě umocněno skutečností, že Alena měla možnost před mnoha lety strávit v Indii se svými rodiči celý jeden rok.

Předem musím uvést, že vzorek lidí, se kterými jsme se mohli během třítýdenního pobytu setkat, byl tak nepatrný, že si samozřejmě nedovolím nic zobecňovat.

1, Všimné - spropitné - bakšiš

Na prvním místě se musím zmínit o všudypřítomném všimnémi. S tímto fenoménem jsme se setkali od samého začátku a mohu říct, že rozsah a někdy i forma, s jakou se místní obyvatelé dožadují této „přidané hodnoty“ za jakoukoli (byť již placenou) službu, předčily všechna naše očekávání a zkušenosti z jiných cest.

Měli jsme například zaplacenou prohlídku Delhi včetně dopravy a průvodce. Počítali jsme s tím, že si oficiální vstupné do památek budeme platit zvlášť. V Červené pevnosti se k našemu oficiálnímu průvodci přitočil průvodce další, který ze začátku nabízel své služby zdarma. Když ale skončil s výkladem, hned nastavoval ruku. Potřásli jsme mu jí, ale celkem otevřeně dával najevo, že očekává odměnu. Podobné to bylo v restauracích (tam nás to tak nepřekvapilo), u řidičů, portýrů, taxikářů, oficiálních průvodců. Zkrátka už jsme se pomalu báli zeptat na cestu, aby za to nechtěli bakšiš.

Pravdou však je, že si na to člověk do určité míry zvykne. Musí si uvědomit, že on je ten, kdo dává a jedině on rozhoduje, zda nějaký peníz dá nebo ne. Život v Indii je určitě pro většinu lidí velice tvrdý a z jejich pohledu není požadování bakšiše nic nemorálního. I v případě, že si s řidičem tuktuku nebo rikši předem domluvíte cenu za cestu z bodu A do bodu B, očekává, že mu na závěr při placení dáte nějaký tuzér navíc. Dokáže být přitom tak vemlouvavý, že mu nakonec nějakou tu rupii navíc dáte.

Z tohoto pohledu se vám mohou Indové zdát poněkud dotěrní. Je však potřeba si uvědomit, že záleží skutečně jen a jen na vás, zda bakšiš dáte či nikoliv. Až jsme se trochu otrkali, snažil jsem se oprostit od sociálního podtextu spropitného a dávat jej, jen když jsem byl opravdu velice spokojen. Ale skutečně nesmlouvavý jsem dokázal být jen jednou.

2. Děti a děti

Na cestách jsme se už setkali s dětmi, které na tom byly velice špatně. Byly nahé, špinavé, nemocné, opuštěné. V tomto ohledu nás Indie nijak nepřekvapila. Co však byl pro nás největší šok byla možnost přímé konfrontace. Na jedné ulicí jste téměř současně potkával děti z opačných pólů sociálního spektra.

K přímé konfrontaci těchto dvou světů došlo při naší první cestě vlakem z Agry do ………. Seděli jsme naproti mladým manželům s malou holčičkou, které mohlo být asi sedm let. Po počátečním mlčení jsme se s nimi dali do řeči. Všichni byli velice hezky oblečení, holčička chodila do první třídy, učila se anglicky, měla sebou elektronickou hru. Podle nás holčička úplně stejná jako jsou holčičky jejího věku u nás. Její největší touhou a starostí (se kterou se nám svěřila) bylo, jestli ji babička koupila pejska.

V jedné ze stanic jsem se vyklonil z kupé do uličky a tam jsem uviděl kluka, který byl o něco starší, měl asi devět nebo deset let. Lezl po kolenou po špinavé podlaze uličky a proutěným košťátkem zametal prach, špínu a vůbec všechno, co lidem odpadlo. Měl sklopenou hlavu a vždycky, když zahlédl někoho, kdo ještě nespí, zvedl prosebně ruku a ještě víc sklopil hlavu. Na tu sklopenou hlavu ještě dlouho nezapomenu.

3.Obliba fotografování.

Z hlediska focení musím Indy určitě zařadit mezi pohodáře, kterým nevadí, když je fotíte. Naopak často po vás oni sami chtějí, abyste je vyfotil, i když mi důvod uniká.

Většinou se při focení ani nestaví do pozoru s očima upřenýma do středu objektivu. Co nás však „nejvíc“ překvapilo, byl jejich zájem fotit si nás. Zvláště ženská část naší výpravy byla v nesmírné oblibě a čím více na východ jsme uháněli, tím byly holky populárnější. Až jsme měli strach, aby jim to nestouplo do hlavy.

4.Špína a odpadky.

Hned náš první průvodce v Delhi, když viděl, jak vnímáme hromádky a hromady odpadků všude na ulicích, nám vysvětlil, že Indové jsou vlastně velice čistotný národ. Problém je v tom, že pořádek si všichni udržují doma. Co je na ulici to je nezajímá, o to by se mělo postarat město nebo stát. Skutečně, když Yvona s Alenou měli možnost zajít do obydlí místních lidí ve vesničce u NP Kanha jenom potvrdili, že podlaha byla vysmýčená úplně super.

Na všudypřítomné odpadky si také musíte do určité míry zvyknout, abyste vůbec byli schopni vnímat i ty hezké a zajímavé věci kolem. Samozřejmě velká města na tom byla daleko hůř než malé vesnice, ale rozdíl byl pouze v množství odpadků. Vzhledem k tomu, že jsme při přesunech severní Indií prakticky permanentně jeli nějakým městem nebo vesnicí, pomalu jsme si na špínu kolem nás zvykali.

Pokud máte potřebu vidět tento problém Indie v koncentrované míře, navštivte některé nástupiště ve větším indickém městě. Tam budou tyto skládky ještě doplněny o malou zoologickou zahradu (krávy, kozy, psi, prasata a v noci krysy). A protože tu neplatí zákaz používat toalety ve vlaku ve stanici, můžete tu vidět i jiné poklady.

Nechci však rozhodně popisovat jen negativa, která jsou vlastně negativy jen z našeho pohledu. Ale rád bych uvedl i ty naše pozitivní pohledy.

5. Setkání s báječnými lidmi

Prakticky všichni naši průvodci v národních parcích, byli profesionálové tělem i duší a chtěli nám toho ukázat co nejvíc. Současně měli dost trpělivosti, když jsme chtěli vyfotit ptáčka ještě z té a oné strany.

Úžasná byla také naše třetí a poslední jízda vlakem z Váránásí do Kalkaty. Samozřejmě jsme zase neměli místenky dohromady s Yvonou a Bedřichem a tak jsme se rozhodli, že zkusíme za nějaký obolus místa vyměnit. Místní průvodce s námi šel do vlaku, že nám pomůže, kdyby nastala jazyková bariera. Přišli jsme k „našemu“ kupé a začali vyjednávat. Já měl nachystanou bankovku. Ale jak se ukázalo, nebylo ji třeba. Z kupé vyšel bíle oblečený indický muslim a velice slušnou angličtinou nám řekl, že to pro něj bude čest vyhovět našemu přání. Přiznám se, že nás jeho přístup překvapil. Tohle už jsem neslyšel ani nepamatuji a ještě to možná bylo jako ve filmu. Vrátil se do kupe (normálně pro čtyři lidi, kteří tam mohou spát). Po krátké chvilce vyšla babička, potom čtyři dcery ve věku od 7 do 15 let a také manželka. Nakonec pán v bílém začal přetahovat svá zavazadla na vyměněná místa. Skutečně jsme byli překvapeni, samozřejmě příjemně, že se zázraky ještě dějí, a to i v zemi bakšišů.  

Poslední příběh, o kterém se chci zmínit, jsme zažili v hotelu Chitván u NP Kanha. On to snad ani není příběh, ale životní filozofie jednoho téměř obyčejného člověka. Co se týká stravování, myslím, že jsme si během celé cesty neměli na co stěžovat. Dokonce i někteří gurmáni z naší skupinky si jídlo velice pochvalovali. Myslím ale, že zlatý hřeb stravování byl právě v hotelu Chitván. Ne že by snad kvalita jídla o tolik převyšovala jídla předešlá, ale zásluhu na příjemném prožitku měl PAN šéfkuchař. Před každým jídlem přišel k našemu stolu v čistě bílém kuchařském oblečku a se širokým úsměvem nám začal představovat jednotlivé chody, které pro nás připravil. Co bylo nejúžasnější byl zápal se kterým líčil, že všechnu použitou zeleninu a ovoce vypěstovali v místní zahradě, která byla opravdu převeliká. A já si pokaždé vzpomněl na tátu, který nám úplně se stejným nadšením líčil, že to, co máme na stole je všechno z naší zahrádky, i ten králík je náš. Jediný rozdíl byl v tom, že jídlo vždycky připravovala maminka. A já přemýšlel, jak mělké jsou někdy naše úvahy, „Proč bych to pěstoval, když si to můžu koupit“. Tu radost si ale koupit člověk nemůže.