Když v poušti zaprší - Cesta k jezeru Turkana

Když jsme se připravovali na fotosafari s Václavem Šilhou do keňských národních parků, rozhodli jsme se, že jako předkrm zkusíme individuální cestu k jezeru Turkana.

„Připravte se na padesátistupňová vedra, mračna prachu a na to, že některé cesty bude nutno z bezpečnostních důvodů objíždět velkým obloukem“, velice otevřeně nás informovala Olga Šilhová, která nám pomáhala doladit itinerář a zajistit přepravu a ubytování. Jelikož jsme ale poněkud zastydlí puberťáci, přijali jsme tuto informaci dost lehkovážně. Byli jsme přesvědčeni, že po cestě k jezeru Natron v Tanzánii nás nemůže nic výrazně překvapit.

1010_Keňa_Turkana Cesta do Maralalu byla pohodová

Za pár měsíců jsme se však přesvědčili, jak nepředvídatelná může být Afrika i v dnešní době.

Naše cesta na sever začínala v Maralalu, který je známý především proslulými velbloudími závody. Čtenáři světových bestsellerů si jej vybaví jako místo dočasného pobytu Bílé Masajky na cestě za mužem svého srdce.

Atmosféru velbloudích závodů jsme neměli možnost okusit, ale přesto v nás Maralal zanechal spoustu dojmů. Po zdvořilostní návštěvě domku Joma Kenyatty, otce Keňanů a prvního prezidenta Keňské republiky, jsme se vypravili na maralalské tržiště, kde jsme chtěli nakoupit zásoby vody na další cestu. Rychle jsme ale zjistili, že byla velká chyba nechávat nákup vody až sem. V malém obchůdku, kam nás zavezl náš řidič Steve, se cena balené vody vyšplhala na trojnásobek ceny, za kterou jsme nakupovali naše poslední zásoby. Po marných pokusech o cenový kompromis jsme přijali diktát prodávajícího.

1050_Keňa_Turkana V celém chatovém areálu jsme byli sami

Obtěžkání lahvemi vody jsme zamířili k našemu autu. Postupně nás začali atakovat místní prodavači, kteří nám dost nekompromisně nabízeli své zboží, které jsme ale vůbec nepotřebovali. Stáhli jsme se do auta a další komunikaci jsme vedli jen přes otevřené okno. Nakonec jsme na radu Steva nakoupili tabák pro severní kmeny a naše Toyota mohla začít pomalu prorážet obležení.

Ubytování jsme měli zajištěno v poměrně velkých dřevěných chatkách Maralal Lodge na kopci nad městem. Před večeří jsme si prošli celý areál. V poměrně udržované zahradě bylo asi 10 chat a poněkud zanedbaný bazén. V hlavní budově pak vedle haly, kuchyně, malého obchůdku se suvenýry a jídelny byla i terasa s krásným výhledem do krajiny a především pak na napajedla, ke kterým se ráno a večer stahovala divoká zvěř z okolí. V celém areálu bylo liduprázdno, jen z kuchyně se ozývaly nějaké hlasy. Sedli jsme si na terasu, kde jsme chtěli počkat na večeři. Pak nás napadlo, že bychom se mohli vypravit blíž ke zvířatům, protože nás od nich dělila jen nevysoká zídka.

1040_Keňa_Turkana Tady jsme mohli chodit volně mezi zvířaty

Za nevelký obnos jsme přesvědčili paní z kuchyně, že zvířata určitě nebudeme rušit. S jejím doprovodem jsme pak měli možnost poprvé pozorovat volně se popásající zvířata, která se sem stahovala k napajedlům, jinak než z auta. Zebry, antilopy losí, gazely a další kopytníci nás samozřejmě nechali přiblížit jen do únikové vzdálenosti. Přesto to bylo něco nového, co jsme doposud nikde nezažili.

I samotná večeře zde byla zážitkem. Obsluhoval tu starý (možná jen staře vypadající) černoch s krátce sestříhanými hustými šedivými vlasy v brčálově zelené kamizole. Pohyboval se velice pomalu, každou misku nebo talíř nesl zvlášť, držel ji oběma rukama a očima upřeně sledoval, aby nic nerozlil. Bylo to strašně milé a tak mi ani nevadilo, že polévka byla doslova černá od spálené zásmažky.

Když jsme po návratu znovu pročítali Bílou Masajku, připadalo nám, že se v Maralal Lodge zastavil čas a náš číšník musel už před 15-ti lety obsluhovat právě románovou hrdinku.

Druhý den jsme vyráželi poměrně brzy. Cestu k Turkaně jsme měli rozdělenou do dvou dnů.

První den byl cílem naší cesty South Horr (asi 170 km od Maralalu) a na druhý den nám zbývalo asi 75 km do Loyal…

2020_Keňa_Turkana Cesta za Maralalem

Posádka našeho terénního auta sestávala s řidiče Steva a jeho mladého pomocníka Čipa. Doprovázel nás také zaměstnanec místní cestovky z Nairobi Martin, který jel trasu k Turkaně obhlédnout a seznámit se s ní, aby ji v budoucnu mohl nabízet dalším turistům. Ze začátku jsme přemýšleli, proč s námi jede tolik místních lidí. Později se ukázalo, že to byla velká výhoda.

Hned za Maralalem nás čekalo poměrně prudké stoupání. Projížděli jsme svěžím zeleným pralesem, který byl po ránu zahalen do mlžného oparu. Cesta od samého počátku byla dost divoká. Střídala se poměrně prudká stoupání po skalnatém terénu s cestou pokrytou hrubým štěrkem. Často jsme projížděli vodou přes říčky. Hlavní část povrchu cesty tvořil hnědavý písek, který se vlivem pro nás nečekaného deště měnil v mazlavou hmotu.

2030_Keňa_Turkana Skalnatý povrch se ukázal být skoro nejlepší

Až do městečka Baragoi jsme neměli vážnější problémy a tak jsme se spíš kochali polopouštní krajinou a fotili pro nás exotické květy.

1020_Keňa_Turkana Jeden z mnoha krásných květů

Hned za městečkem Baragoi v mírné zatáčce jsme uvízli poprvé. Steve musel přibrzdit a pak jsme už jen slyšeli prokluzující kola. Vystoupili jsme a Svevovi se po chvilce podařilo bez cizí pomoci auto vysvobodit.

2060_Keňa_Turkana První zastávka v bahně Po 500 metrech jsme se dostali k rozvodněné říčce. Na poměrně strmém břehu před brodem nám Steve zastavil a požádal nás, abychom vystoupili s tím, že řeku projede s prázdným autem. Předpokládal, že snadněji vyjede rozbahněný svah na druhé straně. Ani to však nepomohlo. Přestože naše Toyota projela vodou, hned za ní už se zase zařezávala do mazlavého písku. Tentokrát bylo vyprošťování delší, z motoru se kouřilo a z nejbližších domků se seběhl hlouček radilů, kteří měli zaručené návody, jak auto vyprostit. Nakonec Steve doplnil vodu do chladiče, my jsme zatížili auto a pomalu jsme se strmý břeh vyjeli. Všem nám bylo už jasné, že když v poušti naprší, není jízda žádný med.

2040_Keňa_Turkana Mraky začínaly být čím dál tím hrozivější

Ještě několikrát jsme měli menší problémy, ale vždycky jsme se po krátkém snažení našeho řidiče dostali na pevnější povrch. Okolo třetí hodiny jsme dojeli do South Horru.

kde jsme byli ubytování ve stylových hliněných domcích, které se příliš nelišily od stavení místních obyvatel. Těchto kruhových stavení tu bylo asi pět. Areál postavila nějaká americká nadace a kromě ubytování sloužil i pro volno-časové aktivity místní mládeže.

2080_Keňa_Turkana Naše chaloupka

Sympatický šéf tohoto zařízení (bydlel s opravdu krásnou manželkou jen v o něco větším stavení přímo v areálu) nám nabídl vyjížďku do Samburské vesnice, ze které pocházel. Jeli jsme jeho džípem. Jen chvíli po cestě, pak kousek jen tak a konec cesty jsme projížděli říčním korytem. Vesnice nebyla jako ta pro turisty, kterou jsme navštívili u národního parku Samburu a ve které nás domorodci vítali v „nažehlených“ krojích s písní na rtech. Toto byla vesnice, do které se turisté běžně nedostali. A na místních lidech to bylo znát. Nevím, kdo koho víc okukoval, ale bylo to příjemné zklidnění na závěr poněkud hektického dne. Zpátky jsme šli část cesty pěšky a skupinka dětí nás doprovázela minimálně dva kilometry. V naší chaloupce jsme zapálili petrolejku a snažili se usnout. Jaká bude cesta zítra?

V noci nás probudil déšť, který bubnoval do střechy našeho domečku. Pršelo i ráno. South Horr jsme opustili velmi brzy a přemýšleli jsme, proč jsme plánovali na dnešních 75 kilometrů celý den.

3010_Keňa_Turkana Tady bývala cesta

Jen co jsme vyjeli z vesnice, začal si Steve ztěžovat, že mokrý písek je strašně mazlavý a že mu prokluzují kola. Samozřejmě jsme byli po včerejších událostech trochu nejistí, ale prozatím jsme jeli, tak jsme se tím moc netrápili.

Po pár kilometrech jsme uviděli u cesty opuštěnou samburskou vesnici, zastavili jsme a šli jsme si ji fotit. Když už jsme udělali hodně záběrů, nasedli jsme do auta, ale po pár metrech – ouva. Steve zajel blíž k okraji cesty a obě pravá kola se pomalu zabořila až po nápravu do bahna. Po několika marných pokusech rozpohybovat motorem zapadlé auto jsme vystoupili, Steve si oblékl parádní kombinézu a přemýšlel o způsobu, jak auto vyprostit. Jediným řešením se zdálo být vyhrabání auta pomocí mačety, která byla jediným dostupným nástrojem.

3030_Keňa_Turkana Téměř dvě hodiny vyhrabování Zatímco Steve dostával bahno zpod kol, my jsme nosili k autu kamínky, které měly posloužit jako tvrdé podloží. Nejdřív jsme je nosili v dlaních. Později jsme objevili v křoví starý igelit, který jsme použili jako primitivní nůši. Vesnice byla daleko, mobilní signál ještě dál a cestou jsme zatím nepotkali ani živáčka. Museli jsme si pomoci sami. Konečně jsme pochopili, jak je dobře, že je nás v autě tolik. Asi po hodině a půl jsme to dokázali. Auto se nám podařilo dostat z bahna a my jsme mohli pokračovat dál.

3040_Keňa_Turkana 500 metrů zaplavené cesy

Zjistili jsme, že Steve je dobrý řidič, ale údržbě auta se asi moc nevěnoval. Gumy byly sjeté a přepínání na 4 x 4 nefungovalo. Jeli jsme pomalu a pokud to šlo, objížděli jsme zatopené úseky „silnice“. Naštěstí už přestalo pršet. Steve většinou před každou obrovskou louží zastavil a procházel ji nejprve pěšky a bosky, aby vyzkoušel hloubku mokřiny a také stav dna. Zatím to vždycky nějak vyšlo a my jsme projeli. Steva jsme pak odměňovali bojovým pokřikem a potleskem. V jednom místě se před námi objevilo úplné jezero, jehož konec nešlo dohlédnout. Možná bylo dlouhé 500 metrů, ale možná i víc. Steve opět prošel kus vodou. Při návratu jeho výraz v obličeji nevypadal příliš optimisticky. Nakonec jsme ho přiměli, aby přezul sjeté pneumatiky za nové, které vezl na střeše a které si „šetřil“ na lepší cesty. Preventivně jsme vystoupili. Steve na to šlápl a už jsme ho viděli, jak projíždí vodou a přitom klouže zleva doprava. Nezapadl, projel celé jezero. Vystoupil z auta a vesele na nás volal z druhého konce vody.

3050_Keňa_Turkana Poněkud zablácení turisté

Nás teď čekala blátivá cesta podél „jezera“, které se tu objevilo po nečekaných deštích. Brali jsme to ale s nadhledem a i když nám občas bota uvízla v čvachtavém bahně, šli jsme pořád dál. Na konci jsme se museli samozřejmě vyfotit. Když jsme došli k autu, umyli jsme si v kalužích boty a vydali se na další cestu.

3060_Keňa_Turkana Očista

S vyměněnými pneumatikami nám to jelo o poznání lépe. Už jsme zase zastavovali na fotografování. Tušili jsme, že jezero Turkana je blízko. Skutečně jsme ho za chvíli v dálce uviděli, dokonce na něj vysvitlo odpolední slunce. Téměř po celodenní cestě jsme před námi konečně uviděli dva džípy. Když jsme ale dojeli blíž, zjistili jsme, že jsou oba zapadlé v hlubokém výmolu, který musel vymlet včerejší déšť.

3070_Keňa_Turkana Budujeme keňskou infrastrukturu

Zastavili jsme a šli se podívat blíž. Díra byla asi metr hluboká a několik metrů dlouhá. Posádka obou aut se už snažila pomocí kamenů cestu vyspravit. Po chvilce domlouvání jsme se také zapojili do práce. Bylo ale neuvěřitelné, kolik kamenů bylo potřeba k zasypání takové průrvy.

3080_Keňa_Turkana Občas pod kamenem vyrušíme škorpiona

Asi po dvou hodinách házení přijelo z protisměru nákladní auto a pomohlo vyprostit jeden z džípů. Ten pomalu projel přes provizorní záplatu. Řidič náklaďáku už také nevydržel čekat, rozjel se, ale jak se dostal na naši opravenou cestu, beznadějně zapadl. Na jeho korbě začaly mečet kozy, které převáželi na porážku. A tak jim tato nehoda o nějakou dobu prodloužila život. Kozy začaly postupně skákat ven. Celá naše práce byla v háji. Začalo se smrákat, naše budovatelské nadšení pomalu opadlo a už jsme jen čekali na nějaký zázrak.

3090_Keňa_Turkana A kozy ven !!

Hrdina dne Steve se nakonec rozhodl, že zkusí projet. Kolem náklaďáku zůstala záplata skutečně tak akorát a v případě, že by sklouznul, spadne naše Toyota do metrového příkopu. S ruksaky na zádech jsme čekali, jak to dopadne.

Steve se rozvážně a s hodinářskou přesností vmáčknul mezi náklaďák a jámu. Jel pomalu, ale pořád jel. Ještě kousek. Podařilo se mu to. Skutečně jsme křičeli radostí a nejraději bychom Stevovi dali hobla.

3100_Keňa_Turkana Při západu slunce se loučíme propadlinou

Ale už byla skoro tma a do kempu nás čekají ještě dvě hodiny jízdy. Čekali jsme, jaká bude. Naštěstí jsme ji moc neviděli. Spíš jsme cítili, jak se auto naklánělo hned na tu a hned zas na druhou stranu. V krkolomných úsecích jsme ani nedutali, abychom po jejich překonání mohli tleskat Stevovi. Kolem 11 hodiny v noci jsme konečně dorazili do kempu. Výborná večeře a kruhové chatky s udusanou podlahou nám po prožitém dobrodružství připadali ještě vlídnější než v South Horru. Ještě dlouho jsme si povídali, nemohli jsme usnout. I takové dobrodružství dokáže připravit CK Afričan Way.

Se Stevem jsme v Africe prožili pouze čtyři dny. Ale vzhledem k tomu, že to byly dny plné dobrodružství, vznikl mezi námi přátelský vztah. Jsme s ním stále v kontaktu.

 

Keňa 8/2007

Vloženo
06. 07. 2010 , kategorie: o cestování
Počet zobrazení:
2174
Klíčová slova
Sdílejte s přáteli