Jak se cestuje v Indii

Jak se cestuje v Indii? (několik postřehů a rad k cestování v Indii)

Cestujeme po silnici.

Většinu našich přesunů po silnici o délce asi 1500 km jsme absolvovali sedmimístnou Toyotou Innova. Na indické poměry docela komfortní auto hojně využívané pro přepravu 2 – 5 členných skupinek turistů.

Na silnicích lze potkat skutečně širokou škálu dopravních prostředků, od kár a vozíků tažených lidskou silou, přes rikši, tuk-tuky, kravské a velbloudí povozy, slony až po Evropanům bližší kola, mopedy, motorky, osobní a nákladní auta a autobusy.

Na slonovi se může telefonovat i za jízdy Telefonavat na slonovi je za jízdy povoleno

Postřeh první:

Jediné dodržované pravidlo je přednost v jízdě silnějšího vozidla. Silnější auto může jet prakticky kudykoli, předjíždět kdykoli, atp.

Postřeh druhý:

Solidní klakson je stejně, ne-li více důležitý jako brzdy a plyn. Náš řidič nám s oblibou připomínal, že pro účastníky silničního provozu v Indii je nejdůležitější brzda, houkačka a hodně štěstí.

02-004-Vytěžévání-všech-aut-zde-bylo-dokonalé Víc už se naložit opravdu nedá

Postřeh třetí:

Nákladní i osobní auta a autobusy jsou vytěžovány na 150%. Sypké náklady jsou pečlivě urovnány do dokonalé pyramidy, takže každé další zrníčko písku by se skutálelo přes postranice. Pod vaky s obilím není ani ten sebevětší náklaďák skoro vidět. Za snížené jízdné pak můžete cestovat na čerstvém vzduchu na střeše autobusu.

Postřeh čtvrtý:

Osobní automobily byly převážně indické produkce. Značky Tata, Maruti, Mahindra a Hindustán Motors tvořily podle mě alespoň 80% všech nákladních i osobních aut. Kupodivu se česká Škodovka ve zbývající menšině vůbec neztratila.

01-025-Diplomatická-limuzína-ve-vládními-budovami Model AMBASADOR se vyrábí už od roku 1954

Postřeh pátý:

Jsme rádi, že jsme absolvovali celou cestu bez nehody. Možná i proto, že když jsem seděl vedle řidiče, dobržďoval jsem velmi často všemi čtyřmi končetinami. Kupodivu jsme ani horší dopravní nehodu neviděli, nepočítám-li převrácený náklaďák s vaky obilí.

DSC_0906 Cestování na střeše jsme si nevyzkoušeli

Dopravní prostředky v národních parcích.

V národních parcích jsme samozřejmě „natočili“ daleko méně kilometrů než na silnicích, Určitě jsme však v těchto dopravních prostředcích strávili nejvíce času, naštěstí nejpříjemnějšího. Ve většině národních parků jsme jezdili v otevřených džípech. Jeden morning drive v NP Rantambore jsme proti své vůli absolvovali v otevřeném terénním autobusu, odhaduji tak pro 25 – 30 lidí. V NP Keoladeo Ghana jsme částečně využívali rikšu a částečně jsme se zde mohli pohybovat pěšky. V NP Banhavghar a NP Kaziranga jsme absolvovali safari na slonech.

Postřeh první:

Zatímco v Africe džíp vždy bohatě stačil pro čtyři fotografující pasažéry, místní džípy (výhradně značky MARUTI) byly skutečně dost těsné, takže na stativy jsme museli zapomenout. V NP Kaziranga, kde měly džípy se sedačkami proti sobě, jsme si po prvním namačkaném safari raději přiobjednali ještě jedno terénní auto.Takže doporučení pro fotografy: Pokud chcete používat stativ a delší fotooptiku, neobjednávejte si džíp pro více než dvě osoby.

_DSC2307 Maruti v plné kráse

Postřeh druhý:

Džípy se dají objednat předem, většinou přes ubytovací zařízení popř. přes specializovanou místní agenturu. Někdy se bohužel stane i při sebedelší rezervaci, že na vás prostě džíp nevyjde. Naštěstí se nám to stalo jen jednou.

Postřeh třetí:

Zejména ráno, ale i po setmění se dost razantně ochladí, takže při návštěvě v únoru a březnu je víc než příjemné teplejší oblečení.

Postřeh čtvrtý:

Pokud fotíte, snažte se vyhnout terénním autobusům. Řidič i při dobré vůli nemůže vyhovět všem a optimální zastavení na fotografování je otázkou štěstí.

Postřeh pátý:

V každém NP, který jsme navštívili, je podle indických zákonů nezbytné vzít „na palubu dopravního prostředku“ místního průvodce. Ten musí sedět na jednom ze zadních vyvýšených sedadel, takže ubírá další prostor pro focení. Chápu, že je to krok určité sociální politiky, která současně vede k zainteresování místních lidí na samotné existenci parku, fotografické pohodě to však nepřidá a je lépe s tím počítat dopředu.

Postřeh šestý:

Sloní safari v NP Banhavghar byl jeden z nejúžasnějších zážitků. Slon může opustit vyhrazené cesty a může se pohybovat džunglí jak je libo. Díky slonímu safari jsme mohli prakticky celé dva půldny strávit s tygří rodinkou. Podobný zážitek skýtalo safari v NP Kaziranga, bylo kratší (asi hodinové) a také levnější – výrazně. Jeli jsme ve skupině asi deseti nebo dvanácti slonů. Zde jsme měli skvělou příležitost pozorovat na travnatých pláních nosorožce indické. Sloni nesli na hřbetě jednoho, dva nebo v našem případě čtyři fotachtivé turisty. Určitě bych opět doporučil menší počet fotografů na hřbetě. Sedí se zády k sobě a pokud je fotoobjekt na jedné straně, je pro stranu druhou neviditelný. I když musím uznat, že se mahout (sloní řidič) snažil spravedlivě otáčet pravou a levou stranou ke zvířatům.

_DSC2221 Důstojnost velblouda nemá žádný jiný dopravní prostředek

Cestujeme vlakem

Vlakem jsme cestovali celkem třikrát, vždy přes noc a ve všech případech lůžkovým vlakem 2. třídy. Jízdenky a lůžka jsme měly rezervovány více než půlroku dopředu, ale konkrétní číslo lehátka jsme dostali potvrzené až těsně před odjezdem. Přestože jsme si lehátka objednávali dohromady, nikdy jsme nedostali oficiálně lůžka s našimi kamarády pohromadě.

Postřeh první:

Nádraží se výrazně liší od našich standardů. Nástupiště jsou zde skutečně multifunkční. Slouží jako noclehárny, odpočívárny, stoly, příležitostné záchodky. Lidí je zde skutečně úměrně celkovém počtu indického obyvatelstva a navíc je zde i prostor pro krávy, kozy, prasata a psy. Při jednom nočním odjezdu, kdy denní zvířatka už usnula, se v kolejišti pohybovala spousta krys a hledala tu něco k snědku. Téměř celou dobu pobytu v Indii jsem rád k jídlu přikusoval místní placky „čapáty“. Když jsem však viděl, jak se v kolejišti skupinka štětinatých prasat mezi hromadou odpadků a výkalů (bohužel zde neplatí zákaz používání záchodu ve stanici) tahá o čapáty uvězněné v igeliťáku, už jsem tuto pochoutku do pusy nevzal.

Postřeh druhý:

Vagony standard jsou hodně podobné dřevěným vagonům, které u nás, pokud si dobře pamatuji, jezdili v šedesátých a ještě v sedmdesátých letech. Jsou samozřejmě ještě více otlučené a se zamřížovanými okny, které mají pravděpodobně zabránit tomu, aby dav, který se tlačí dovnitř, nevytlačil lidi ve vagonu okny ven. Několikrát jsem viděl, jak se vlak s těmito vagony rozjíždí. Vždy byly dveře doslova obsypány rojem snad deseti cestujících, kteří se snažili ještě vmáčknout dovnitř. Většinou se jim to podařilo.

DSC_0208 Tuk-Tuky jsou vedle rikš nejpraktičtější doprava ve městech

Postřeh třetí:

Naše druhá lůžková třída byla určena pro místní střední vrstvu. Nikdy jsme se zde nepotkali s Evropany, ale místní byli vždy příjemní a komunikativní. Při každé cestě jsme dostali na první pohled čisté povlečení. Z podlahy bych samozřejmě nejedl a se šváby, i s těmi čtyřcentimetrovými, se zde musíte naučit žít. Jak jsem se už zmínil, při žádné naší cestě vlakem jsme nedostali lůžka společně s našimi přáteli. Kromě první noci, kdy jsme se s cestováním ve vlaku v Indii seznamovali, jsme si je pak vždycky dokázali povyměňovat. Navíc nám tyto směny pomohly navázat kontakt s místními lidmi.

Postřeh čtvrtý:

Pokud se dokážete přenést před určitá specifika nástupišť, k nimž navíc patří větší koncentrace žebrajících, určitě doporučuji železniční dopravu využít. Je levná, poměrně rychlá, spolehlivá. Delší vzdálenosti je možné absolvovat přes noc a ušetřit tak několik dní přejezdů. Ve vlacích (alespoň v těch, co jsme jeli) nejsou jídelní vozy. Průvodčí však může zajistit na základě objednání večeři v alobalových miskách, velmi podobných těm, které nabízejí v letadlech. My jsme dávali přednost vlastnímu nákupu sušenek a banánů, což nám na přežití stačilo. Na rozdíl od perónů byla turecká toaleta ve vlaku nerezová a čistá a balenou vodou si zde člověk mohl bez problému vyčistit zuby. O další hygienické standardy jsme se zde nepokoušeli.

DSC_0480 Vajíčka se nejlépe převážejí na mopedu

Létáme nad Indií.

Kromě letiště v Dillí (Delhi), které bylo pro nás spojnicí s Evropou, jsme absolvovali dva vnitrostátní lety mezi Kalkatou a městem Guvahátí a z Guvahátí zpět do Delhi. Letiště myslím vykazovala všechny obvyklé standardy a ani lety se nevyznačovaly ničím zvlášť indickým. Jedinou výjimkou snad bylo letiště Delhi, které se mi zdálo na počet přepravovaných lidí a na 1,2 miliardovou Indii poněkud malé.

Postřeh první a poslední:

Už jsme nějakou tu leteckou míli nalétali a zažili jsme řadu nestandardních situací. Dvakrát nám nedorazily zavazadla, několikrát jsme zažili nepříjemná zpoždění a museli řešit navazující let. Z objektivních důvodů jsme museli přebukovávat let a tak jsme byli poněkud nezdravě ukolébání tím, že nás už nic při cestě letadlem nepřekvapí. I stalo se.

Let jsme měli asi osm měsíců řádně zamluvený a samozřejmě zaplacený. Den před odletem zpět do Vídně jsme ještě potvrzovali náš odlet.

Dle pokynů jsme se poslušně dostavili 3 hodiny před plánovaným odletem k odbavení. V malé letištní hale jsme se postavili do dlouhé fronty, která končila u přepážky Austrian Airlines – náš let do Vídně. Když jsme po hodině čekání postoupili jen asi o pět metrů, stále jsme si říkali, že bez nás neodletí a že budeme mít jenom zpoždění. Po dalších dvou hodinách se dostali k přepážce naši přátelé, předali operátorce pasy a čekali na odbavení, když někdo za přepážkou vykřikl STOP CHECKING! Celý personál za přepážkou Austrian Airlaines odešel a půl hodiny se nedělo vůbec nic. My a s námi asi další stovka lidí jsme začali být nervozní. Po další půlhodině dorazil nejodvážnější zástupce aerolinek a oznámil nám, že už nám vezou sendviče a pití. K vlastní situaci nic říct nedokázal.

Další hodinu a půl nám byli předávány různé informace co se stalo a proč. Zkrátka letadlo bylo přebukováno. A ti méně štastní museli zůstat a čekat na náhradní dopravu.

Popravdě řečeno mě překvapilo, že práve navenek velice seriozní Austrian Airlines??

_DSC2891 Poletíme ??

Nakonec jsme odletěli náhradní dopravou s British Airways do Londýna a potom do Prahy. A poučení. Nikdy nikdo nemá nic považovat za definitivní, v letecké dopravě zvlášť. Abych poněkud narovnal pověst Austrian Airlines musím říct, že do čtrnácti dnů po návratu a na základě naší stížnosti nám tyto aerolinky kompenzovali vzniklé příkoří částkou 600 Eur za jednu letenku, takže jsme cestu Vídeň - Delhi a zpět měli vlastně zdarma.

 

Indie,2/2010

 

Vloženo
20. 06. 2010 , kategorie: o cestování
Počet zobrazení:
3840
Klíčová slova
Sdílejte s přáteli