Poklady Madagaskaru 2

Lesy dostaly své jméno po stálezelených tapiích (Uapaca bojeri) z　čeledi pryšcovitých. Podobně jak v　národním parku Tsingy de Bemaraha i zde je významným objektem ochrany neživá příroda - skalní masiv. Na rozdíl od Tsing se však jedná o pískovcový masiv.

Vyhlídka na Isalo

V NP Isalo hrají velice významnou roli i rostliny, které nejenže patří k madagaskarským endemitům, ale navíc se vyskytují právě jen v této oblasti Madagaskaru. Mezi tyto superendemity patří např. Pachypodium rosalatum. Obecně je zde vegetace koncentrována do údolí a kaňonů, zatímco na vrcholcích skal a na jimi sevřené náhorní plošině se vyskytuje jen několik málo suchu odolných rostlin.

Pachypodium rosalatum

Pískovcové skály zvlášť při nízkém slunci dokážou hrát všemi barvami, od zlatavě žluté až po žlutozelenou nebo taky od rezavé až po tmavě hnědou barvu. Zatímco žlutozelený odstín dávají skalám malé šupinky lišejníků, červené zbarvení způsobují sloučeniny železa. Na náhorní plošině jsme viděli malé skupinky lemurů kata (Lemur catta), jak přebíhají mezi shluky řídké vegetace a shánějí potravu. V údolí se v korunách stromu zdržoval sifaka malý (Propithecus verreauxi). Zajímavé bylo i setkání s nymfami Phromnia rosea, které vám na první pohled připomínají bílé kvítky a chrání se tak před predátory. Dospělý jedinec pak má červenou barvu.

Zlatavé skalní okno

Mezi hlavní atrakce Isala patří zelené jezírko a skalní okno. Kolem zeleného jezírka vede myslím většina treků a každého určitě překvapí (mile), když po několika kilometrech chůze po vyprahlé náhorní planině dojde k zelené oáze s průzračným jezírkem. Překvapení je o to větší, že oáza leží asi 15 m pod úrovní náhorní plošiny, takže je do poslední chvíle utajena. Pokud vyrazíte včas, můžete najít oázu liduprázdnou. V opačném případě to může být poutní místo. Na druhou atrakci, která byla až na samé hranici masivu, jsme jeli v podvečer autem, abychom si zde užili západ slunce. Byl jsem ale rád, že jsme ke skalám dojeli dřív a mohli si v klidu bez davu lidí skály nafotit. Těsně před západem se místo opět proměnilo v　lidské mraveniště.

Horský deštný prales

Deštný prales NP Ranomafana

Téměř celé východní pobřeží Madagaskaru (s　výjimkou nejjižnějších oblastí) si na nedostatek srážek určitě nemůže stěžovat. Pásmo centrální vysočiny, jehož výška místy přesahuje 2000m zadrží většinu srážek, které přinášejí převažující východní větry. V　úzkém pásu nížiny podél pobřeží a na východních svazích centrální vysočiny jsou díky tomu vytvořeny ideální podmínky pro deštný prales. Složení flóry i fauny deštného pralesa se liší v　závislosti na nadmořské výšce a tak průvodci většinou rozlišují nížinný deštný prales (do 800 m n.m.) a horský deštný prales, který se vyskytuje ve výškách od 800 m n.m do cca 1300 m n.m.

Vysoká vlhkost v Ranomafaně je vidět i na fotografii

Právě s　horským deštným pralesem jsme se měli možnost seznámit hned dvakrát. Nejprve to bylo v　národním parku Ranomafana a následně o pár set kilometrů severněji v　národním parku Mantadia. První z　národních parků na nás zapůsobil zejména svojí masivností. Při každém odbočení z　vyšlapané pěšinky nás čekala skutečná zelená hradba lián a pralesního podrostu, přes kterou jsme postupovali velice ztěžka. Focení bez blesku nepřicházelo v　úvahu a objektiv vyžadoval permanentní čištění od vzdušné vlhkosti. Ranomafana nás zkrátka celou dobu nenechala ani na okamžik na pochybách, že jsme v　tropickém deštném pralese. A když se druhý den při odjezdu k　běžné vlhkosti přidal ještě drobný déšť a mlžný opar, prostředí bylo dokonalé. Na druhou stranu setkat se v　tomto prostředí s živáčkem bylo značně obtížné, o focení ani nemluvím. Přes tyto obtíže se nám podařilo vyfotit dva druhy lemurů, mezi kterými byl i vzácný lemur zlatý (Hapalemur aureaus).

Ranní opar v NP Mantadia

Park Mantadia byl v　určitém smyslu opak Ranomafany. I když mu svým způsobem chyběla patina takového“echt“ deštného pralesa, setkali jsme se zde skutečně s　bohatou faunou. Pět druhů lemurů, mezi kterými byl i ohrožený největší lemur Indri (Indri indri) a noční lemur Avahi vlnatý (Avahi Langer), několik ptačích druhů a krásné drobné orchideje. Určitě velkou zásluhu na tomto „úlovku“ měl i báječný průvodce. Odpoledne jsme si jako přídavek dopřáli návštěvu ostrovního parku Vakona, který nabídl ideální podmínky pro focení čtyř druhů volně se pohybujících lemurů.

Lejskovec madagaskarský v NP Mantadia

A co jsme neviděli?

Sever ostrova z　důvodu špatného přístupu do jednotlivých chráněných lokalit vyžaduje výrazně delší dobu pobytu. Můžete tam však poznávat takové skvosty jako je národní park Marojejy, kde horský deštný prales přechází v　prales mlžný a vrcholky hor dosahují výšek nad 2000 m.

Severně od města Toamasiny můžete vidět zbytky litorálních (pobřežních) lesů a naopak na západě v　okolí města Ambanja jsou pralesy Sambirano, které jsou jakýmsi přechodovým biomem mezi mlžným a suchým pralesem.

Co jsme viděli, ale vidět nemuseli?

Všechny zajímavé biomy, které jsem se pokusil z　pohledu laika výše popsat, jsou bohužel jen malé, někdy doslova nepatrné ostrůvky v　oceánu krajiny, kterou ke svému obrazu přetvořil člověk.

Relativně nejméně bolestivě působí toto přetvoření v　severovýchodní části centrální vysočiny, kde malá, převážně jasně zelená rýžová políčka a vesnice vytěsnily původní flóru a na ni vázanou faunu. Políčka jsou často terasovitá, ohraničena přírodními ploty z　aloe a těsně se přimykají k malým venkovským sídlům. Popravdě musím uznat, že tato krajina působila místy i malebně a fotogenicky.

Políčka na centrální vysočině

Jih a mírné západní svahy centrální vysočiny však na mne působily přímo depresivně. „Dokonale“ odlesněná krajina, místy obarvená rezavou půdou obnaženou sesuvy a desítky kilometrů travnatých plání jen s　minimem vyšší vegetace. Tak vypadá krajina přetvořena extenzivním pastevectvím. Pokud budeme velice zdvořilí, můžeme ji říkat „grassland“. Možná pokud bychom Madagaskar navštívili v　období dešťů nebo těsně po tomto období, nebyl by náš dojem až tak negativní. V　období sucha se však grassland přemění v obří spáleniště, na kterém zůstává jen černý popel a ohořelé zbytky posledních přežívajících stromů. Samozřejmě, že jsme se ve východní Africe setkali nejednou s　vypalováním savany, ale nikdy to nebylo v　tak obrovských apokalyptických rozměrech.

Vypálená krajina

Je těžké odsuzovat místní pastevce, když člověk zde nemusí žít natrvalo. Myslím, že se ale žádný z　návštěvníků neubrání určitému moralizování, a každého, kdo má rád přírodu tato spáleniště poznamenají.

Další fotografie k tomuto tématu můžete najít ve fotogaleriích Madagaskaru popřípadě ve vyšším rozlišení v portfoliu.