Podzimní fotosafari v Yelowstone a Grand Teton

Když jsme začali plánovat naši cestu po národních parcích na západě Spojených států, byla návštěva Yellowstonského národního parku první tutovkou našeho itineráře. Úžasné dokumenty BBC o fauně tohoto národního parku nás nalákaly a my se těšili na pozorování a focení divokých zvířat v této lokalitě.

Dlouho jsme váhali, zda se na fotosafari vypravíme sami nebo si vezmeme místního průvodce. Nakonec se miska vah přiklonila k průvodci. V tomto článku se kromě prezentace našich fotoúlovků pokusíme zhodnotit, jak velkým přínosem byla tato naše volba. 


Pár slov o  Yellowstonu a Grand Tetonu

Yellowstonský národní park je druhým největším národním parkem Spojených států (mimo území Aljašky). Se svými více jak osmi tisíci kilometry čtverečními je větší než Jihomoravský kraj (asi 7100 km2). Snad ještě úžasnější než jeho rozloha je krajinná rozmanitost parku. Jeho srdcem a největším divem zdejší přírody je obří geotermální oblast s řadou gejzírů, termálních pramenů a jezer.    

CL_USSA_01 Planina Swan Lake Flats se zasněženým vrcholem Electric Peak V severní části se můžete projíždět rozsáhlými horskými planinami a na jihu je pro změnu oblast hlubokých lesů, které bohužel nezřídka střídají obrovské oblasti spálené země. Horské řeky a potoky často tekoucí hlubokými kaňony se proplétají celým parkem bez ohledu na charakter krajiny.  Celý park je po obvodu sevřen pásmem horských štítů často převyšujících 3000 m n.m.

CL_USSA_02 Skalní masiv Grand Teton Grand Teton je nepoměrně menším národním parkem ležícím jižně od Yellowstonu. Jeho srdcem je pohoří Grand Teton se stejnojmennou nejvyšší horou. Obnažené skalnaté štíty horského masivu postupně přecházejí  do lesnaté krajiny, která při jeho úpatí přechází ve štavnaté horské louky protkané rozvětvenými říčními koryty s lagunami. Celý tento "ostrov" pak vystupuje nad náhorní plošinu, která jej obklopuje.


Bizoni v severní části Yellowstonu
Populace bizonů byla na přelomu 19. a 20. století téměř na vymření. Internetové zdroje uvádějí, že jejich počet nepřesahoval 2000 kusů. V současné době se jejich celkový počet odhaduje asi na 500000 zvířat. V Yellowstonu žilo v roce 2017 (rok před naší návštěvou) asi 5500 tisíc jedinců a zvažovala se výraznější redukce jejich počtu řízeným odstřelem.

CL_USSA_04 Stádo bizonů v Lamar Valley Podle Maxe zde bizoni žijí ve dvou izolovaných stádech. Větší stádo má teritorium na nejsevernějších planinách parku u městečka Gardiner (u severního vstupu) přes Blacktail Plateau až do Lamar Valley. Druhé pak můžete vidět v oblasti Hayden Valley až k Lower Geyser Basin.  Bisoni jsou v Yellowstonu nepřehlédnutelní. Rozhodně však z toho nelze vyvozovat, že na pláni uvidíte jedno kompaktní několika tisícové stádo. Bizony lze nejčastěji vidět ve skupinách od 10 do 50 kusů a nezřídka potkáte i osamocené jedince.

CL_USSA_03 Bizon prérijní (Bison bison bison) I když jsme viděli bizony - samotáře i v oblasti gejzírů a dokonce až u jezera Yellowstone, nejvíce jich bylo na otevřených travnatých pláních Lamar Valley. Tady je nemůže přehlédnout nikdo a průvodce k tomu rozhodně nepotřebujete. Prakticky všichni zde pozorují a fotí bizony ze silnice a zdržují se poblíž auta. Majestátný bizon přece jen budí respekt a co kdyby jste se mu přestali líbit.

Mrazivé ráno s jelenem wapiti
Musím říct, že jelenů wapiti jsme viděli daleko víc v národním parku Rocky Mountains než v Yellowstonu, ale i zde je určitě velká šance tyto jeleny vidět.

CL_USSA_05 Jelen wapiti v Rocky Mountains NP Pro nás překvapivě jsme jeleny wapiti viděli dost často v blízkosti sídel nebo přímo ve městech. Několikrát v městečku Gardiner a v Mammoth Hot Springs nedaleko severního vstupu do parku prakticky při každém průjezdu. Vysvětlení bylo nasnadě. Zatímco tráva na podzimních pláních Rocky Mountains byla už seschlá, na zavlažovaných trávnících u lidských sídel se šťavnatě zelenala.
Dalším důvodem, proč jsme v Yellowstonu neviděli mimo sídla moc jelenů byla skutečnost, že na rozdíl od bizonů, kterým vyhovují otevřené pláně, dávají jeleni wapiti přednost loukám poblíž lesa. V národním parku Rocky Mountains jsme je pozorovali vždy jen na kraji lesa.  

CL_USSA_06 Jelení říje u jezera Swan Nicméně jsme se dočkali. Druhý den našeho pobytu v Yellowstonu jsme vyrazili opravdu velmi brzy ráno. Byla pořádná zima. Podle teploměru v autě asi - 11st. C. U jezera Swan uviděl Max skupinu laní, které se pomalu, ale soustavně od nás vzdalovaly. Tentokrát jsme popadli foťáky a vyrazili přes jinovatkou zabílené louky ke stádu. Dopředu nás hnalo kouzlo okamžiku. Pak jsme uviděli skutečně parádního samce, který naháněl laně do stáda. Max zavelel přibrzdit, aby nás rozvášněný jelen nepovažoval za soka. I jelen si nás chvíli prohlížel. Asi nás ohodnotil dost nelichotivě, protože po minutě, dvou se už zase věnoval laním a nás si nevšímal. Udržovali jsme dostatečnou vzdálenost a fotili jsme a fotili jsme. Asi po čtvrthodinovém předvádění zmizel jelen i s laněmi v nedalekém lese.

Náhodné setkání s kamzíkem bělákem.
Kamzík bělák není v Yellowstonu příliš běžný. Podle informací žije v severovýchodní části parku v nadmořských výškách asi 2500 m n.m. a výš něco málo přes 200 kusů.
My jsme se do této části národního parku vypravili jen jednou a měli jsme štěstí. Když jsme projížděli přes pohoří Absaroka kolem Beartooth Vista (Vyhlídky medvědí zub), uviděli jsme dva běláky. Z auta se fotit nedalo. Rychle jsme vystoupili a i když běláci přímo neběželi, vzdálenost od nich se už jen zvětšovala. Nicméně i za těch několik snímků jsme byli vděční. Vždyť stačilo projíždět o pár minut dřív nebo později a o kamzících (mimochodem připomínající spíš domácí kozy než kamzíky) se nám mohlo jen zdát. Samozřejmě, pokud by se někdo chtěl zaměřit na pozorování tohoto druhu a strávil v této oblasti tři, čtyři dny, pak věřím, že by kamzíka s velkou pravděpodobností uviděl.

CL_USSA_07 Kamzík bělák v severovýchodním cípu národního parku Poznámka pod čarou. Dočetl jsem se, že kamzík bělák není v Yellowstonu původním druhem. Byl uměle vysazen v polovině 20. století v jižní Montaně a odtud se do Yellowstonu dostal až v devadesátých letech minulého století. Biologové a ekologové doposud vedou diskuse, zda jeho výskyt v národním parku neohrožuje alpinskou vegetaci a rovněž přímého konkurenta ovci tlustorohou (Ovis canadensis), která je v této oblasti původním druhem.

Vidlorozi - americké antilopy nebo žirafy?
Vidlorozi američtí (Antilocapra americana) jsou jediným druhem čeledi vidlorohovitých, který přežil z období třetihor, kdy byla tato čeleď druhově velice pestrá. Jsou považováni za přechodný typ mezi parohatými a rohatými sudokopytníky. Jejich latinský název vychází z určité podobnosti s africkými antilopami. Svojí rychlostí se antilopám více než vyrovná. Z hlediska zoologické systematiky jsou však jeho nejbližšími žijícími příbuznými žirafy.

CL_USSA_08 Vidloroh americký - nejrychlejší savec kontinentu Podle filmových dokumentů jsem se domníval, že počty vidlorohů žijících v Yellowstonu jsou v řádech tisíců a že snad uvidíme i větší stáda. Realita byla však jiná. V Yellowstonu žije v současné době asi 450 jedinců. My jsme během našeho pobytu viděli u silnice asi 20 vidlorohů a vždy to byli jednotlivci nebo skupinky maximálně čtyř jedinců. Fotili jsme buď přímo z auta nebo ze silnice poblíž auta.
Teritorium bylo z mého pohledu zhruba stejné jako teritorium bizonů, tj. severní travnaté pláně.  

Jelenci ušatí  - samotáři yellowstonských lesů
Posledním druhem kopytníka, kterého jsme v Yellowstonském národním parku viděli, byli jelenci ušatí. Jeden z mnoha druhů jelenců, kteří jsou americkou obdobou našich srnců. Příbuzensky mají kromě srnců také blíže k losům a sobům než k jelenům.  Jejich říje probíhá dřív než u jelenů wapiti a tak jsme koncem září jelence viděli vždy samostatně. Poprvé jsme se s nimi setkali už v Grand Canyonu a pak i v národním parku Rocky Mountains.  Nikdy nebyli na otevřených pláních ale vždy v řídkých lesích nebo v jejich nejbližžším okolí.

CL_USSA_09 Parádní samec jelence ušatého Podle údajů správy národního parku žije v Yellowstonu asi 1800 jelenců ušatých, většina z nich však na zimu tento drsný kraj opouští.

Losi v Grand Teton
Losy jsme v Yellowstonu vyhlíželi marně.  Podle zpráv národního parku se počty losů v Yellowstonu v posledních 40 letech trvale snižují a v současnosti se jejich počty pohybují pod hranicí 200 jedinců. Na vině je především úbytek lesních porostů v důsledku rozsáhlých lesních požárů.

CL_USSA_11 Losího samce jsme měli na dosah ruky (trochu delší) Losí štěstí se na nás usmálo až v sousedním národním parku Grand Teton, který losům nabízí ideální podmínky: požárem nezničené lesy a u nich potoky protkané louky. I díky tomu se sem po yellowstonských požárech stáhla značná část losí populace.
Přímo u silnice Moose Wilson Road vedoucí mezi okrajem lesa a Hadí řekou (Snake river) jsme dvakrát pozorovali velice zblízka dva silné losí samce. Byli jsme od nich jen pár metrů, takže jsme mohli dost intenzivně vnímat jejich velikost. Přestože se tvářili dost mírumilovně, stáhli jsme se raději za auto.

CL_USSA_10 Losí samice s mládětem nás vyzvala k treku Losí samici s mládětem jsme uviděli z vyhlídky od hlavní silnice v Tetonu. Hledali v jezírku nějaké vodní rostliny a zdáli se být v pohodě. Opět jsme přehodili stativy s foťáky přes ramena a vyrazili pro další snímky. Dokud jsme šli po hraně svahu, vše bylo OK. Jak jsme však dorazili na dno údolí, ukázalo se, že je protkáno spletí potůčků, které nebylo vždy jednoduché překonat. Nakonec jsme se k losům přiblížili, ve vodě už bohužel nebyli a samice byla nečekaně dost vzdálena od mláděte, takže se nám nepodařilo pořídit společnou fotku.  

Predátoři na bobulích
Vidět a vyfotit velkého predátora je určitě vyvrcholením každého fotosafari, ať jste kdekoli. Samozřejmě to byl i náš sen. V Yellowstone žije 13 druhů šelem. Dva druhy medvědů, tři druhy psovitých šelem, tři druhy šelem kočkovitých a zbytek jsou šelmy lasicovité. Jsme realisté, a tak jsme si nedělali ambice, že uvidíme velice plaché "kočky", které jsou převážně nočními lovci. Ani lasicovité šelmy nepatřili mezi naše "snové objekty".  Našimi favority, které jsme chtěli potkat, byli hlavně medvědi. Samozřejmě jsme neměli potřebu koukat jim do očí z pěti metrů.

CL_USSA_12 Našeho prvního baribala jsme nepřistihli na hruškách, ale na bobulích I když jsme ani po sedmi dnech usilovného hledání na grizzlyho nenarazili, byli jsme vděčni i za setkání s baribalem. Těch jsme viděli sedm. I tentokrát  byl k nám štědřejší národní park Grand Teton, kde jsme jich mohli pozorovat šest.

CL_USSA_13 Medvědí mláďata si jen tak pro radost šplhala po stromech bez bobulí Určitě nejúžasnější bylo setkání s medvědí mámou a třemi mláďaty opět u silnice Moose Wilson Road, kde si všichni pochutnávali na bobulích. I tady jsme ocenili skutečnost, že máme průvodce. Vysadil nás a jelikož místní ranger nekompromisně přikazoval řidičům, aby zde nestáli, trpělivě projížděl po silnici sem a tam, abychom mohli v klidu fotit.
Další zajímavé setkání s mladým baribalem bylo na opuštěné silnici vedouci k Dead Valley nedaleko od místa prvního pozorování. Zde si vyšlapoval po prázdné silnici a z klidu ho nevyvedl ani Max, který vyrazil na průzkum. Povzbuzení Maxem jsme i my vyběhli z auta a trochu nezodpovědně se vydali za medvědem.

CL_USSA_14 I když si Max při svých průzkumných cestách vždy polohlasně opakoval " No Bear, no bear,.." , tady ho medvídek nevyslyšel. Večer jsme pak s Maxem ještě polemizovali o barvě medvědů, které jsme viděli. Oproti standardní černé byla hnědá, což by odpovídalo tzv. skořicovému baribalu, který je místním poddruhem.  Vzhledem k tomu, že teritoria obou poddruhů se zde překrývají, existuje vždy možnost, že se jedná o křížence.

CL_USSA_15 Kojota jsme v Yellowstonu viděli jen jednou Z ostatních šelem bych se jen zmínil, že jsme viděli ve veliké dálce vlky, jeden nám pak v Lamar Valley přeběhl přes cestu. Z přiměřenější vzdálenosti jsme vyfotili kojota a při časně ranní procházce podél Hadí řeky (Snake river) jsme asi 20 minut pozorovali lovící vydru.

CL_USSA_16 Vydra u Hadí řeky
Pokud se tedy pokusím zhodnotit naše týdenní fotosafari s Maxem, asi bych doporučil (asi z 60%) fotosafari s místním průvodcem. Bylo vidět,  že Max zná místa, kde se konkrétní zvířata převážně vyskytují. Samozřejmě ale vždy jde jen o určitou míru pravděpodobnosti výskytu. Myslím, že i obecná znalost místních zvyklostí (ubytování, stravování i pravidla pozorování zvěře) nám často pomohla. V neposlední řadě bych uvedl jako pozitivum, že víc očí víc vidí. Proti focení s průvodcem mluvily zvýšené náklady a někdy i nutnost podřídit se velení.

Vloženo
22. 05. 2019 , kategorie: fauna a flóra
Počet zobrazení:
176
Klíčová slova
Sdílejte s přáteli