Za tučňáky patagonskými do Ohňové země

Ohňová země – místo notoricky známé snad každému, kdo alespoň trochu poslouchal v hodinách dějepisu nebo zeměpisu na základní škole.

Když však jen na chvíli začnete přemýšlet o tomto kousku světa, zjistíte, že je pro vás stejně neznámé jako každé jiné místo, které jste nenavštívili. Ani my jsme na tom nebyli jinak, když jsme začali plánovat cestu do Chile.

0040_Chi_OZ Ostrov Tierra del Fuego

Na poslední chvíli jsme se proto rozhodli, že alespoň „na skok“ tuto Ohňovou zemi navštívíme. Jako jeden z hlavních důvodů byla šance setkat tu s krásnými tučňáky patagonskými.

Co je Ohňová země?

0030_Chi_OZ1 Už z trajektu se můžeme kochat pohledem na Darwinovo pohoří

Vzhledem k veliké členitosti pobřeží jižní části Chile není vůbec jednoduché z běžného pohledu na mapu na tuto otázku odpovědět. Nicméně při podrobnějším studiu mapy zjistíte, že Ohňová země (Tierra del Fuego) je největší ze skupiny ostrovů, kterou od jihoamerické pevniny odděluje Magellanův průliv a která se na mapě jeví jako dráp škorpiona stáčející se k východu. Ostrov si mezi sebou rozdělila Chile a Argentina, hranice kopíruje poledník (68o 45´ z.z.d.). Západní a jižní pobřeží je extrémně členité, podobně jako západní pobřeží kontinentální Jižní Ameriky.

Trajektem do Ohňové země

0040_Chi_OZ1 Maják u přístavu v Porveniru Možností, jak se dostat do chilské části Ohňové země, je několik. Asi nejvíce užívaným prostředkem je trajekt z Punta Arenas do Porveniru, je možné také využít severnější trajekt z Punta Delgada do Bahia Azul. Pokud upřednostňujete rychlý přesun, pak vám několik leteckých přepravců může nabídnout přelety malými letadly z Punta Arenas do Porveniru. V případě pěkného počasí může být lahůdkou třetí možnost - výlety vyhlídkovými loděmi podél členitého západního a jižního pobřeží ostrova.

My jsme vzhledem k časovým možnostem zvolili trajekt, na který jsme se nalodili i s Robertovým X-Trailem něco po osmé ráno. Vyráží přesně dle plavebního řádu v 9:00 hodin. Nejprve se uvelebujeme v pohodlných sedadlech a pozorujeme příchozí, jak se mezi sebou zdraví, objímají a líbají. Pěkné počasí a příslib „letovek“ nás však brzy vyžene na palubu. Hladina průlivu je klidná jak hladina rybníka a průzračný vzduch je příslibem krásných výhledů. Jenom těm ptákům se v pěkném počasí moc lítat nechce. Vzdálenost mezi Punta Arenas a Porvenirem je téměř 50 km. Již po půlhodině cesty se po pravé straně začíná rýsovat panorama zasněžených vrcholů Darwinova pohoří, které dosahují výšky téměř 2500m. Náš průvodce Roberto nám potvrzuje, že tyto horské štíty je možné odtud vidět skutečně jen výjimečně za velice dobrých podmínek.

Po dvou hodinách plavby vplouváme do malé zátoky u městečka Porvenir na severní straně ústí zálivu Useless Bay (Bahia Inútil). Přístav tvoří malá, ale moderní odbavovací hala, trajektová komunikace a několik barevných domků. Celému přístavu pak vévodí nevelký maják a poblíž něho stojící bílý kříž. Kouzlo přístavu pak dotvářejí loďky stejně pestře zbarvené jako přístavní domky.

Porvenir - hlavní město provincie

0103_Chi_OZ1 V přístavu nás vítají barevné domky a loďky

Městečko Porvenir bylo založeno v 90 letech 19. století přistěhovalci ze střední Chile a z Chorvatska. Úředně má kolem 4.5 tis obyvatel, ale do tohoto počtu je zahrnuta i poměrně silná vojenská posádka. I při tak krátkém pobytu, jako byl ten náš, jsme měli možnost projít městečko křížem krážem. Určitě pamatovalo i lepší časy, i když v poslední době stát zřejmě výrazně podporuje jak výstavbu v městečku tak i podporu pracovních míst v regionu (informace od Roberta).

Z přístavu jsou to do městečka asi tři kilometry. U břehu vidíme několik menších kolonií mořských ptáků, většinou racků a kormoránů modrookých. Hned za tabulí nesoucí hrdý název Porvenir zastavujeme, abychom udělali pár fotek jedné z ptačích kolonií. Odpadky signalizující blízkost dnešní plastové civilizace poněkud kazí dojem krásného kamenitého pobřeží a sluncem krásně nasvícených ptáků. Obrovský zrezivělý buben, který snad v první polovině 20. století tvořil součást nějakého strojního zařízení, i přes své rozměry zdaleka nepůsobí tak cizorodě, jako zmiňované plasty.

0111_Chi_OZ1 Staré molo je útočištěm kormoránů modrookých

Když jsme se nabažili focení ptáků i pobřeží, jdeme po opuštěném nábřežním chodníku. Pestré malé domky se střídají s polorozpadlými šedivými staveními. Malá továrna na zpracování mořských plodů (převážně krabů) ani nepotřebuje nápis hlásající její výrobní program. Vůně rybiny je nejlevnější popiska. Kousek za fabrikou přicházíme k několika vypáleným nebo jinak totálně zdevastovaným budovám, které dřív tvořili součást staršího přístavu. Jeho dřevěné molo už dnes výhradně okupují jen mořští ptáci. Tady nasedáme do auta a jedeme k hotýlku, ve kterém budeme dnes nocovat. Rychle vynášíme kufry do pokojíku č. 2. a vyrážíme směr kolonie tučňáků královských. Asfaltka končí pár metrů za hlavním náměstíčkem a dál pokračujeme po celkem slušné šotolinové cestě.

Jedeme dál

0100_Chi_OZ1 Stromy jsou v severní částí Ohňové země vzácností

Každou chvilku mě to láká k zastavení. Ale tentokrát je cíl silnější, a tak zastavujeme během cesty jen asi třikrát. Míříme do nejzazší části zálivu Useless Bay, kde by se podle Roberta měla nacházet kolonie tučňáku královských. Mělo by to být místo jejich nejsevernějšího výskytu ve volné přírodě. Podle dostupných zdrojů se tento druh tučňáků vyskytuje výhradně na ostrovech jižního Atlantiku od Ohňové země přes Falklandy, Jižní Georgii až do Jižních Sandwichových ostrovů.

0170_Chi_OZ1 Zapomenutých lodí je na pobřeží poměrně hodně

V nejzazším místě zálivu Bahia Inútil vjíždíme do estácie „Tres Hermanos“, k níž patří pozemky, přes které musíme přejet, abychom se dostali ke kolonii tučňáků patagonských. Zatímco Roberto jde domlouvat možnost vstupu, resp. přechodu přes soukromý pozemek, my zatím okukujeme stavení a dvůr. Červeně natřené domky svítí v šedožluté krajině a ledabyle „odložené“ hospodářské stroje svědčí o tom, že prostoru je tu všude dost.

Roberto se za chvíli vrací s klíčem a tak vyrážíme plní očekávání. Všichni jsme trochu nervózní, zda budeme mít na tučňáky štěstí. Roberto nás ujišťuje, že podle slov hospodáře je zde kolonie asi 100 jedinců. Projíždíme soukromý pozemek až k pobřeží. Tak tady by to někde mělo být, mumlá Roberto a rozhlíží se dalekohledem. „ Tamhle jsou!!“. Najednou z nás padá napětí a vyrážíme směrem k tučňákům.

Setkání s tučňáky patagonskými

0164_Chi_OZ2 Malá kolonie tučňáku čítala asi třicet jedinců

Pomalu se s foťáky přibližujeme a fotíme, jako by se tučňáci měli každou chvíli zvednout a uletět. Nakonec se stabilizujeme v přiměřené vzdálenosti asi 15 m od skupinky.

0040_Chi_OZ2 Největší tučňák měřil skoro metr

Tučňáci si nás nevšímají. Odpočívají, komunikují, procházejí se. Jsou úžasně zbarvení. Roberto nám vysvětluje, že jsou čerstvě přepeření (přepeřují se od října do února) a tak jejich peří na sluníčku září, i když třetí hodina odpolední ještě není ten optimální čas na focení.

0100_Chi_OZ2 Focení tučňákům evidentně nevadilo Občas se od asi 30-ti členné skupinky oddělí dva nebo tři jedinci a jakoby nenápadně si nás jdou prohlédnout, chvílemi jsou od nás tak 5 metrů a já mám co dělat, abych dostal do obrázku alespoň hlavu. Je to úžasné. Užíváme si tento báječný pocit téměř tři hodiny a je to určitá satisfakce za ne příliš zdařené focení tučňáku magellanových včera v rezervaci Seno Otway, kde bylo víc lidí než tučňáků a navíc sluníčko bylo až moc skoupé.

0021_Chi_OZ2 Někdy se naparovali jako manekýnky

Tučňák patagonský Aptenodytes patagonicus patří společně s tučňákem císařským do rodu Aptenodytes, je druhým největším tučňákem na světě (právě za tučňákem císařským). Je vysoký 85 až 95 cm a může vážit až 20 kg.

0031_Chi_OZ2 Jindy si zase povídali asi o lidech

Velké kolonie těchto tučňáků žijí na Falklandských a Sandwitchových ostrovech a také v Jižní Georgii. Na Ohňové zemi se vyskytují převážně přechodně. Tato malá kolonie se zde podle Roberta usadila před třemi lety, jedná se o mladé jedince a všichni místní doufají, že do dvou let by zde mohlo proběhnout první páření a hnízdění. Zatím asi nelze mluvit o trvalém výskytu.

0171_Chi_OZ2 Občas náš přišli okouknout blíž

Běžně se tučňáci patagonští rozmnožují asi 2 krát v průběhu tří let. Doba páření není pevná. Samice snáší jen jedno vejce, o které střídavě pečuje sameček i samička. Mládě se líhne asi po 55 dnech a další 4 měsíce probíhá jeho intenzivní vykrmování před zimou. Živí se převážně mořskými rybami a hlavonožci.

0013_Chi_OZ2 Focení jsme si náležitě užili

Současná populace tučňáků patagonských se odhaduje na 1 mil jedinců, z nichž téměř polovina žije na Crozetových a Kerguelenových ostrovech jihovýchodně od Afriky.

 

Cesta zpět do Porveniru

Cestou zpět už žijeme jen dojmy z tučňáků a fotíme už jen ledabyle - lamy guanako a vodní ptáky. Myslím, že téměř jistě zde vidíme nejjižněji se vyskytující plameňáky a divoké husy. Nedá se k nim však přiblížit přes otevřenou pláň na rozumnou vzdálenost, a tak uděláme jen dokumentární foto a jedeme dál.

0041_Chi_OZ1 Plaměňáci chilští byly na rozdíl od svých kamarádů v Atacamě plaší

I ovce jsou zde nějak výjimečně plaché. Než pořádně zaostříme, už vidíme v dálce jejich záda. V Porveniru uděláme ještě malou procházku podél zátoky a jdeme na kutě s krásným fotografickým pocitem.

Vloženo
06. 04. 2011 , kategorie: fauna a flóra
Počet zobrazení:
7218
Klíčová slova
Sdílejte s přáteli