Až když jsem kompiloval článek o bornejských zoborožcích a tak trochu lamentoval nad výsledky focení, uvědomil jsem si, jak pohodové bylo focení v Africe. Plno slunce, porost řídký a ptáci se nebáli přiletět blízko.
Zanořil jsem se do archivu a pokusil se o podobnou kompilaci fotografií, tentokrát zoborožců žijících v Africe. Následující článek tedy volně navazuje na ten předchozí. Dle mého názoru se afričtí zoborožci liší od svých asijských příbuzných především pestrostí prostředí, které obývají. V Africe je můžete nalézt od pouští přes travnaté savany, oblasti buše nebo opadavých lesů až po deštné pralesy centrální a západní Afriky. Vyskytují se prakticky v celé subsaharské Africe a přes Africký roh pronikli až do jihozápadní části Arabského poloostrova. (Pojem afričtí zoborožci není tedy úplně přesný)
Prvního zoborožce jsme vyfotili téměř před deseti lety v severní Namíbii. Vzpomínám si na toto setkání docela přesně. Seděli jsme na skládacích židlích v polostínu trnitých akácií a soukali do sebe oběd. Potom přiletěl "náš první" - zoborožec jihoafrický (Tockus leucomelas). Sedl si pár metrů od nás a z oběda už nebylo nic. Jenom cvakání foťáků.

Jak plyne z latinského názvu, patří tento druh do rodu Tockus, druhově nejpestřejšího rodu zoborožců vůbec. Podle www.biolib.cz sem patří 17 druhů, které se od sebe dost liší svojí velikostí. Zatímco nejmenší druhy Tockus camurus a Tockus hartlaubi váží jen kolem 110 g, největší zoborožec Hemprichův (Tockus hemprichii) váží 660 g.

Prvně zmiňované druhy zoborožců rodu Tockus současně charakterizují dva druhy zbarvení, které mají příslušníci tohoto rodu. Zoborožec jihoafrický je příkladem zoborožců se zbarvením těla černobílým a převážně bílou hlavou. Zoborožec Hemprichův pak zastupuje druhy, u kterých převažuje hnědé zbarvení hlavy i těla.
Asi nejběžnějším africkým zoborožcem vůbec je zoborožec rudozobý (Tockus erythrorhynchus). Se svými cca 180 g je třetím nejmenším zoborožcem. Má červený zobák, téměř neznatelnou přilbici a černobílou barvu.


Zoborožec rudozobý má v rodu Tockus další čtyři velice podobné rody, které v angličtině mají základ jména Red-billed Hornbill. Vnější rozdíly těchto druhů jsou velice malé a bez specifikace lokality by je dle mého názoru rozeznal jen velký odborník.
Teritoria druhů T. kempi, T. rufirostris, T. ruahae a T. damarensis jsou zřejmá z následující mapky.

My jsme z těchto rudozobých zoborožců viděli vedle Zoborožce rudozobého (Tockus erythorhynchus) ještě Zoborožce damarského (Tockus damarensis) v severní Namibii a zoborožce (Tockus rufirostris) v deltě Okawanga v Botswaně. Posledně jmenovaný druh na české jméno teprve čeká. Pro srovnání přikládám fotografie všech tří druhů z bočního pohledu.



Něco ze života zoborožců
Zoborožci bez ohledu na to, zda žijí v lesích, deštných pralesích nebo savanách jsou typicky denními živočichy. Již časně ráno si začnou upravovat peří a vyvolávat své sousedy. Pak teprve vylétají za potravou Některé druhy hledají potravu v párech nebo malých skupinách, zatímco jiné vyrážejí za potravou ve velkých hejnech (až sto jedinců). Mezi hlavními jídly se ptáci věnují čištění peří (nezřídka vzájemnému) a vyhřívají se na slunci. Velkou péči věnují čištění zobáku a přilbice, který otírají o kůru stromů, aby jej udrželi v čistotě. Některé druhy zoborožců si zobák navíc leští olejem z mazové žlázy u kořene ocasu. Zobák se pak zbarví do žluto-červena.Navečer se vracejí do svých úkrytů, většinou v dutinách stromů
Největší nebezpečí hrozí zoborožcům v noci. Některé druhy proto nocují ve větších hejnech, ve kterých se zvyšuje pravděpodobnost včasné registrace nepřítele. Zoborožci žijící v pralesích, kde hrozí zvýšené nebezpečí ze země, často nocují na tenkých vnějších větvích, aby se chránily před většími predátory, jejichž útok přichází od kmenu stromů. Naopak menší zoborožci, kterým hrozí napadení dravci (většími sovami a orly), nocuji skrytí v koruně stromu.
Našim dalším, tentokrát poměrně vzácným úlovkem byl poddruh zoborožce Deckenova (Tockus deckeni jacksoni), některé zdroje uvádějí tento poddruh jako samostatný druh Tockus jacksoni.

Konečně posledním druhem rodu Tockus, kterého jsme viděli je zoborožec šedý (Tockus nasutus). Dává přednost lesnatým porostům před savanami, ale obecně je to nejrozšířenější druh zoborožce v Africe. Můžete se s ním setkat v celé subsaharské Africe a dokonce i v jihozápadní části Arabského poloostrova. Velice často jsme se s ním setkávali v Etiopii a v Keni. Nejlépe nám ale zapózoval v Ugandě u jezera Mburu.




Posledně jmenovaní zemní zoborožci jsou jedineční tím, že jsou výhradně masožravci. Tráví převážnou část života na zemi, procházejí své teritorium sami nebo ve skupinách až deseti jedinců a shánějí živočišnou potravu, nejčastěji myši nebo jiné hlodavce, žáby, a dokonce i jedovaté hady. Při lovení hadů využívají svůj dlouhý zobák jako kleště a udržují si nebezpečnou kořist v dostatečné vzdálenosti.
Ostatní zoborožci jsou však všežravci. Jedí ovoce, hmyz a malá zvířata. Někdy používají špičku zobáku jako prst při trhání ovoce ze stromů popř. chytání drobných zvířat na zemi. Okraje zobáku jsou vroubkované jako pila a slouží pro uchopení nebo roztržení potravy. Větší druhy pralesních zoborožců jedí převážně ovoce, za kterým přelétávají ze stromu na strom v párech nebo i větších hejnech.
Binokulární vidění
Zoborožci patří mezi ptáky, kteří mají binokulární vidění. Na rozdíl od většiny ptáků s tímto typem vidění jim však zobák zasahuje do jejich zorného pole. Tato výjimečnost jim umožňuje vidět špičku vlastního zobáku. Podle některých odborníků jim tato vlastnost pomáhá přesněji ovládat zobák.
Středně velké zoborožce v Africe reprezentuje osm druhů rodů Bycanistes a Ceratogymna. Společným znakem zástupců prvního citovaného rodu je černo-bílé zbarvení, sexuální dimorfismus se projevuje prakticky jen ve velikosti přilbice. Barva i velikost obou pohlaví je stejná.
Naopak u rodu Ceratogymna se dimorfismus projevuje daleko výrazněji. Kromě daleko menší přilbice odlišuje samičky tohoto rodu hnědavé peří na hlavě. Samečky pak zdobí neopeřený modrý lalok.
Většina těchto zoborožců žije v západní a jižní části subsaharské Afriky. Výjimkou je zoborožec šedolící (Bycanistes brevis), kterého je možné vidět v převážně horských lesích pásu podél východoafrického pobřeží.
Právě to byl také jediný druh, kterého jsme viděli a nafotili ve volné přírodě v Etiopii u jezera Awassa.




Mapka je převzata z citovaného zdroje :
A. C. Kemp and W. Delport:Comments on the status of subspecies in the red-billed hornbill (Tockus erythrorhynchus) complex (Aves: Bucerotidae), with the description of a new taxon endemic to Tanzania